Únor 2014

9.Stěhování

28. února 2014 v 18:54 | Yuri
Byl slunečný den, ptáci si poletovali na modrém nebi a já cítila jak se mi do tváře opírají teplé sluneční paprsky.
Seděla jsem na velkém kufru a tvář jsem měla nastavenou ke slunci, černé sluneční brýle mě zakrývali unavené oči a malý vějíř mi dodával čerství ochlazený vzduch.
"Hej a že by jsi šla třeba pomoct" strčil do mě někdo ze zadu a já se i s kufrem převrátila. Moje reakce, zlostný výraz a pohled masového vraha "ještě jednou a zastřelím tě" zareagovala jsem a otočila se na vyděšeného GiKwanga, který ani ne za vteřinu zmizel za bílou dodávkou u které se motali kluci s krabicemi.
Byla jsem na kolenou a cítila jsem, že se pod návalem horka zachví-li zhroutím, bylo mi opravdu na zvracení a taky že ano, za půl hodiny jsem klečela před toaletou a vyprazdňovala svůj žaludek, v obličeji smrt a skoro jsem se nemohla hýbat.
Babička stála u mě s kapesníkama a sklenicí vody "já ti říkala že nemáš být na tom sluníčku tak dlouho, víš jak jsi na tom se zdravím"
"já za to nemůžu, ty věci by se sami neodnesli" odpověděla jsem a znova se nahla k míse.
"UMŘUUU!!" zaječela jsem a znova se naklonila, bohužel už jsem neměla co zvracet.
Babička mě plácala po zádech, nakonec mi pomohla vstát, dopravila mě do obýváku a položila mi na hlavu studený obklad "takhle odsud nemůžeš odjet" zhrozila se babička, když se podívala na DuJuna, jak ustaraně stojí ve dveřích a pozoruje mojí polomrtvou maličkost.
"To zvládnu babi" řekla jsem nebojácně a pokusila se vstát, ale to jsem neměla dělat znova se mi zvedl žaludek a já se skácela na pohovku, to bude moje smrt, pomyslela jsme si, když mě babička znova obkládala ledem.
Ani ne za hodinu, jsem byla odhodlaná konečně odjet, aby babička měla klid, až přijedou stěhováci, sice mě odmítala pustit, ale já se nevzdala a po kolenou jsem se byla odhodlaná dostat až do auta.
Držela jsme se dveří a stěží oddychovala "jsi si tím jistá" ozval se zamnou hlas, upřímně, bylo mi jedno, kdo to byl "stoprocentně, ještě dneska musím vypadnout, nebo se babi nepřestěhuje" a bojovně jsem zdvihla ruku.
Najednou mě někdo popadnul a vzal do náruče, když jsem se ohlédla viděla jsem YoSeopa jak se usmívá a pomalu si to kráčí k autu. Bylo mi tak blbě, že jsem se nebránila, opřela jsem si hlavu o jeho hruď a zavřela oči, nejspíš jsem usnula.
Když jsem přišla trochu k sobě seděla, spíš polo-ležela v YoSeopově náručí a myslím, že už jsme jeli, nebyla jsem si jistá, protože jsem znova usnula.
Když jsem se probudila ležela jsem na posteli, kolem mě bílé zdi. Rozhlédla jsem se, byla jsem v celku malém pokoji, naproti mé postele stáli tři palandy vedle sebe. Musela jsem se zasmát, když jsem viděla barevné dětské povlečení, bylo to roztomilé.
Protáhla jsem se a promnula si ospalé oči.
Nakonec se mi podařilo i vstát a hned na to jsem si ukopla palec o jednu s paland a jak jsem skákala po bytě, uklouzla jsem na něčím tričku, odrazila se od větráku a přistála na sušáku na prádlo, který se semnou hned ukázkově složil.
Válela jsem se tam mezi pánským spodním prádlem a s vlasy zamotanými do špriclí sušáku.
Myslím, že toto vystoupení, by mi záviděla i olympijská gymnastka, kdybych si ho stačila natočit na video.
Když se mi konečně podařilo vymotat si vlasy z hromady kolíčků, zjistila jsem že k mému velkému štěstí v bytě nikdo nebyl.
Opatrně jsem přicupitala k ledničce, krokem ala "dávej bacha kam šlapeš" a objevila jsem vzkaz "Museli jsme jít do studia, nečekej nás. Jestli ti nebude dobře okamžitě volej, jinak léky jsou v přihrádce nad umyvadlem v koupelně. BEAST :)"
Určitě to musela psát GiKwang, ten jeho škrabopis byl znát už na kilometry.
Když jsem se rozhlédla zjistila jsem ,že jsem v malinké provizorní kuchyni, která se nejspíš moc nevyužívala.
Byt, spíš kolej nebyla až tak velká, takže mi netrvalo dlouho objevit koupelnu.
Když jsem tam vešla, musela jsme zase hodně rychle vylézt ven, neboť i oslu by bylo jasné že tu žije párek kluků.
Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahy a vešla jsem do zabordelené koupelny. Vytáhla jsem si z přihrádky léky proti bolesti a spolka jsem hned dva, protože za půl hodiny jsem nastoupila s košem a kbelíkem a atomový výbuch jsem změnila na čistou koupelnu. Posbírala jsem věci poházené na chodbě, naházela je do pračky a dokonce jsem musela zašít i to nebohé tričko na kterém jsem uklouzla, s malou nehodou, protože místo do trička jsem si jehlu zabořila do prstu. Naštěstí jsem objevila i náplasti.
Ani ne za hodinu jsem vyrabovala půlku lékárničky a objevila opravdu nebezpečná zákoutí tohoto ďábelského bytu, který mi dával jasně na jevo, že tu dívka není vítaná.
Po další půl hodině jsme měla chuť se odstěhovat.
Když se mi podařilo vše uklidit, zjistila jsem že je už po desáté večer a stále se mi točila hlava. Mám dojem, že při tom uklízení, jsem na to moc nemyslela.
Když se mi zpustila z nosu krev, byla jsem si určitě jistá, že semnou není něco v pořádku. Začala se mi točit hlava, dokonce i nohy přestali spolupracovat a já se svezla podél zdi, všechno jsem viděla rozmazaně, jako bych seděla na kolotoči a ten se točil a točil.
Cítila jsem krev, jak mi stéká z nosu a nechtěla přestat, ale jak jsem se pokusila vstát, svět se semnou zatočil a já znova spadla na zem.
Byla jsi babičkou varována, promítala jsem si v hlavě, když jsem lezla po kolenou k posteli pro telefon, když se mi to podařilo utřela jsem si krev z nosu kapesníkem co jsme objevila u postele. Zadívala jsme se na telefon, ale všechno bylo rozmazané. Zmáčkla jsem první objevené číslo, nevím čí bylo, ale naštěstí to vyzvánělo.
"Co se děje?" ozvalo se ze sluchátka a já poznala YoSeopuv hlas, musela jsem mít štěstí zrovna na něj, myslím že v tuhletu chvíli bych byla nejradši kdyby to nebyl ani jeden z nich, čekala jsme spíš tátu, ten to bohužel nebyl.
"HyMun" ozvalo se znova, tentokrát naléhavěji.
"Jen jsem se chtěla zeptat, kdy se vrátíte" nechtěla jsem je zbytečně děsit.
"Máme tu teď hodně práce, vypadá to že se vrátíme až ráno, tak na nás nečekej jdi si lehnout?"
Svět se semnou točil a točil, a krev z nosu nepřestávala téct, měla jsem celé oblečení od krve, najednou se mi zatmělo a já cítila jak mi telefon padá z ruky.
"HyeMun, co se děje, není ti dobře? Hye Mun?"
"Yang YoSeop" řekla jsem a spadla na zem, už jsem jen slyšela z telefonu hlas, jak křičí moje jméno.
Špatně se mi dýchalo, nic jsem neviděla, před očima se mi udělala bílá clona, tělo mě neposlouchalo, jen jsem slyšela jak mi buší srdce.