Listopad 2013

HyeMun with sister

25. listopadu 2013 v 20:09 | Yuri |  Life in the group

Welcome část sedmá - konečná

25. listopadu 2013 v 20:04 | Yuri
V ten okamžik jsem nebyla schopná slova. Jen jsem tupě zírala před sebe na usmívající se KiKwangovu tvář, pak jsem se pousmála, usmála a propukla v neuvěřitelný záchvat smíchu. Chytla jsem se za břicho a začala se dusit, díky mému astmatu to plíce ne vždy zvládali tak jak měli, ale nemohla jsem se přestat smát.
Skácela jsem se na kolena a mezi smíchem jsem ze sebe vypustila pár vět "tak teď jste mě fakt dostali" už jsem fakt nemohla popadnout dech "mě chcete odrovnat v této mizérii"
Stěží jsem se postavila a odbelhala jsem se ke kuchyňské lince a ze skřínky vytáhla inhalátor ze kterého jsem se dvakrát pořádně nadechla.
Utřela jsem si slzu a koukla na ostatní, kteří naprosto nepochopili moje chování "tak jinak" vypustila jsem ze sebe a nahodila vážný obličej "asi si neuvědomujete mojí dosavadní situaci. Babi jdu zavolat tátovi ať se připraví na jednočlennou delegaci svojí milované dcery" ironicky jsem po nich hodila úsměv a připravila se k odchodu.
Jen kdyby mě něčí ruka nezastavila "Co je?" otočila jsme se a koukla na YoSeopa, který vpadal že každou chvíli vybouchne.
"Heee" zapištěla jsem, když mě odtáhnul ke stolu a posadil na židli "zůstaň!" řekla "hodná" poplácal mě po hlavě, když jsem zůstala v klidu sedět. Rozhlídla jsem se po ostatních "něco mi ušlo?"
"Ušlo ti toho poměrně dost" řekl DuJun sedící naproti mě. Jeho pohled mě doslova probodávala skrz na skrz, stejně jako Hyung Seung u kterého se nejmíň předpokládá že se na někoho bude zlobit.
Trochu jsem se zarděla a stáhla se "omlouvám se" řekla jsem i když jsem absolutně nevěděla za co.
Babička se na mě zářivě usmála "víš HyeMun, tvoje babička má v řadách Cube Entertainment pár známých. Co jsi si o mě myslela, jsem matka tvého otce a tvůj dědeček byl velice ctěný muž" pokračovala a já bedlivě naslouchala, ale v tu dobu jsem si ještě myslela že je to opravdu špatný vtip.
"Takže jsem zde s chlapci domluvila, něco za něco a zavolala do společnosti. Když se doslechli o tvé situaci a hlavně z jaké jsi rodiny" to poslední trochu zašeptala stranou, myslím že se snažila o to abych to neslyšela. Spletla se "nabídli se že ti pomohou a kluci byly hned tak aktivní, že se ochotně nabídli se s tebou podělit"
Souhlasně jsem s otevřenou pusou kývla, jakože naprosto rozumím o co se zde jedná. Můj výraz naprostého hlupáka tomu ale absolutně nenasvědčoval.
"Jí to očividně ještě nedošlo" řekl KiKwang a zahleděl se mi do prázdného výrazu.
"Nejspíš ne" přitakal mu DuJun a přiblížil se mi k obličeji, ještě jsem viděla něčí ruku co mi přejela před očima "je mimo" řekl DonWoon.
V tu chvíli jako by se mi zapojili všechny jističe a naskočila baterie. Žárovka se rozsvítila.
"T-tt-to to je vtip, že ano?" zeptala jsem se do prázdna a ostatní zareagovali "vypadá to tak" řekl DuJun a nahodil inteligentní výraz.
Zvedla jsem se a s ironickým pošklebkem jsem se pomalu šoupala k východu. Moje milé bačkory mi k tomu šoupání skvěle dopomáhali, pak jsme se zastavila se 100% obsahem baterie.
"ááááááááááááááááááá!!!!!!!!!!!" zakřičela jsem a rozeběhla se k východu do zahrady "pusťte mě ven, já chci veen. Chtějí mě unééést!!! Ukradli mi a vyměnili babičku!! Podvodnííci" křičela jsem zoufale, až se mi nakonec podařilo otevřít neprolomitelnou bariéru, ještě než mě stačil někdo chytnout.
Vběhla jsem do zahrady. Jo ale teď co? Přes plot se mi lézt nechtělo, ještě s tím že by se mi to ani za nic na světě nevyšlo neboť moje atletické schopnosti byly nanejvýš nepůsobivé.
Chtěla jsme se rozeběhnout k vrátkům ale podjeli mi nohy a já uklouzla na trávě "krucinál mizerný bačkory" začala jsem nadávat.
Moc dobře jsem v tu chvíli věděla že moje reakce jsou nanejvýš přehnané, ale nemohla jsem si pomoct. Opravdu jsem si připadala že už blázním.
Popadla jsem bačkory, hodila je do křoví a proběhla brankou na silnici, samozřejmě bosá.
Bydleli jsme v oblasti Pildong-Ro, v centru Seoulu poblíž Seoul Tower. Bylo to klidnější místo než v úplném centru, protože jsme měli za zadami les a vyhlídkovou horu, měla jsme to tady opravdu ráda, bylo to fascinující místo se spoustou zajímavých lidí.
Vyběhla jsem na ulici v domnění, že sem za mnou nemůžou, protože by způsobili poprask.
Sousedi se jak jinak za mojí pobíhající maličkostí se zájmem otáčeli a cosi si špitali.
"dobrý den, zdravím, jak se dnes máte" vykřikovala jsem, když jsem kolem nich probíhala. Nestačili ani odpovědět a už jsem jim znova mávala na rozloučenou.
Doběhla jsem na konec ulice a stěží oddychovala, momentálně jsem nemohla popadnout dech a nevěděla jsem co budu dělat dál, ještě k tomu, že jsem neměla boty a u sebe ani jedinej won abych si je mohla aspoň koupit.
"Bože to je zase den" zanadávala jsem se si a máchala kolem sebe vztekle rukama, bohužel ani to mi nepomohlo k osudnému konci mé cesty.
Záhy se za mými zády objevila dodávka a něčí ruce mě vtáhli do vnitř auta.
"Okamžitě mě pustťe aaaaaa!!!" ječela jsem, ale jeden z nich mi přikryl rukou ústa, jak jinak že.
Song DoongWoon mě odmítal pustit zatímco my Hyung Seung a JunHyung drželi nohy a ruce.
"Uklidni se ty uječená" řekl DongWoon, ale v půlce se zastavil, začal přemýšlet a "holko" dořekl. Zvláštně jsem se na něj zadívala, než mi vlastně došlo co tím myslel, v tu chvíli jsme to pobrala jako urážku, vyprostila jsem jednu nohu a nakopla ho do břicha. Zaskučel a pustil mi hlavu což jsem využila, ale bezvýznamně hned u mě byl YoSeop a nahradil jeho místo. Nikdy jsem si nemyslela, že YoSeop bude mít takovou sílou, bála jsem se že mi rozdrtí hlavu, jaký měl stisk.
"Laskavě se uklidni, vyvádíš jako bychom ti něco dělali" řekl mi a naklonil se ke mě, že se mi málem dotýkal špičky nosu "jestli se neuklidníš, zastavíme u řeky a půjdeš si zaplavat, rozuměla si" řekl a já v jeho očích viděla že nelže. Kývla jsme na souhlas a uklidnila se.

Odvezli mě zpátky na místo, ze kterého jsem tak náročně utekla, ještě teď mě bolí nohy od toho asfaltu.
Když mě odvlekli zpátky do kuchyně a snažili se mi to všechno vysvětlit, stále jsem na ně koukala jak na blázny a odmítala uvěřit jejich nápadu, i když se mi zdál naprosto úžasný v jistém slova smyslu.
"Proč to nemůžeš pochopit?" vznesl po chvíli YoSeop dobrou otázku. Koukla jsem na něj a pak na ostatní "protože se mi to zdá tak fantasticky nemožné, že to můj mozek nedokáže pobrat. Budu tedy ráda když mi řeknete pravdu"
"nabídli jsem se, aby jsi bydlela s námi" řekl DuJun znova, už asi po desáté a stejně jako vždycky jsem mu to oplatila nechápavým výrazem.
Ale najednou, znova se nahodila baterie a mě to konečně došlo "Můžu bydlet s vámi?" vypustila jsem do prázdna.
"No konečně!" zvolal GiKwang vítězoslavně.
Hned na to, jsme k němu doběhla a chytla ho za ramena "to jako opravdu, ale jsem holka ne, není to divný a ještě vy jste slavní" vypouštěla jsem jednu otázkou za druhou, ale on se musel smát "všechno je to zařízený, jako by jsi neexistovala. Můžeš si jít zabalit"


A tak začal můj bláznivej život s partou šesti bláznivejch kluků. A o tom vám vlastně chci začít vyprávět, doufám že zůstanete, tak kde jen začít......

Welcome část šestá

23. listopadu 2013 v 15:50 | Yuri
Nejspíš jsem si myslela že to všechno byl jen sen, moc krásný sen, po tom co jsem ve svém dosavadním životě zažila. Že by se na mě konečně usmálo štěstí po té vší bolesti.
Ale nejspíš jsem stále jen snila.
S klukama jsem se od té osudné chvíle začala stýkat čím dal častěji. Stále jsme si měli o čem povídat. Song DongWoon mě učil hrát na piáno, ale prstoklad byl pro mě jako noční můra, ale místo toho abych dostávala vynadáno se mi neustále smál a měl semnou trpělivost. Zatímco Lee GiKwang mě neustále pohlavkoval, kdykoli jsem se pohnula na židli, když mi zrovna česal vlasy. Pokaždé jsem měla jiný účes a nejspíš si to i užíval, ale nesmím přehánět stále to byl kluk, takže jsem někdy měla co dělat abych nevzala nůžky a vlasy si neodstřihla, jeho česací technika byla nanejvýš bolestivá.
Ráda jsem se koukala když kluci nacvičovali před velkým zrcadlem svůj tanec a do toho si zpívaly, bylo to opravdu něco jiného než na jejich koncertech a hlavně vtipnější, když se někomu něco nepovedlo a slítnul na vyleštěné parketové podlaze.
Stejně jako když byla čas podívat se na dopisy od fanoušků, vždycky jsme se u toho náramně pobavila, hlavně když byl dopis v angličtině a oni se ho snažili všelijak rozlousknout a nejen to, hlavně když byl dopis nečitelný a já si vyslechla spousty nových slov, myslím že bych si měla vést diář.
Dokonce se jim podařilo přesvědčit majitele, abych mohla použít bílou zeď na parkovišti pro můj domácí úkol.
Bylo to naprosto úžasné, ale jak mě znáte štěstí se mi zrovna na paty nelepí.

"Cože? Jak to myslíš, že se stěhujeme? A co škola?" zakřičela jsem a nevěřícně koukala na babičku, jak sklesle sedí u kuchyňského stolu. Před sebou měla krabičky s léky, nějaké papíry a lékařskou zprávu.
"Byla jsem u doktora"
"co to má co společného s doktorem" okamžitě jsem jí drze přerušila neuvědomujíc si svoje slova, ale babička nevypadala na to že by mě měla okřiknout. Vypadala opravdu sklesle.
Když jsem chtěla znova zakřičet, zarazila jsem se, babička z očí stekli slzy a až tady jsem si uvědomila co jsem provedla.
Zoufale jsem si dala ruku před pusu "babičko" přiběhla jsme k ní "je mi to líto, babičko, omlouvám se" kleknula jsem s na podlahu a objala jí.
Babička si utřela slzy a pohladila mě po hlavě "omlouvám se HyeMun, je to v pořádku holčičko"
Zjistila jsem, že babička navštívila doktora a ten jí řekl že se její zdravotní stav poněkud zhoršil a že pro ní bude nejlepší když opustí město a přestěhuje se do jejího domu na vesnici. Městský život jí vůbec neprospívá a měl pravdu, poslední dobou jsem si všimla, že se babička necítí dobře i když to nedávala najevo i její příjem léků se zvýšil.
Postavila jsem se "nedá se nic dělat babi, musíme tě přestěhovat, nemůžu dopustit aby jsi na tom byla ještě hůř" řekla jsem rázně a s úsměvem v obličeji, ale moje pocity tomu nenasvědčovali, nevěděla jsem v tu chvíli co si sama počnu.
Babičky dům ležel na východ od Seoulu, při řece. Namjong-myeon, byla malá, vlídná vesnička a babička tam vlastnila jeden z domů. Bylo to pro ní to nejvhodnější prostředí na odpočinek a hlavně tam bude mít klid.
"Ale co budu dělat já" zeptala jsem se ve chvíli kdy jsem chtěla odejít z kuchyně, otočila jsem se uvědomujíc si svojí situaci, na babičku, které nejspíš taky došlo že nemůžu odjet s ní.

Celý den jsem pak strávila přecházením po kuchyně a snažila se něco vymyslet, babička mě statečně podporovala aspoň v tom, že tam semnou zůstala a koukala se na moje nepřehlédnutelnou zoufalost.
"áááá nic mě nenapadá!" zakřičela jsem a chytla se za vlasy, které jsem si následně začala vzteky škubat.
"a co internát" začala navrhovat babička
"za prvé, to bych se mohla definitivně rozloučit s tím že budu navštěvovat kluky a za druhé táta mi bude odmítat platit internát, protože je tady on a mám přeci kde bydlet"
"no tak vidíš, budeš u táty" usmála se vítězoslavně babička
"stále by zde platil první bod, táta by mě hlídal jako oko v hlavě, musela bych si od něj kupovat propustky z bytu a ještě k tomu, ne to nejde, nedokážu si představit žít na jednom místě s jeho přítelkyní, vždyť by ze mě udělala...mm" v tu chvíli jsem si nemohla vybavit slovo, ale babičce ležel na kuchyňské lince módní časopis, tak jsem po něm šáhla a ukázala na úvodní stránku "tohle" na stránce se rýsovala vysoká topmodelka, s tunou makeapu, vlasy vyčesanými do vysokého drdolu, poprsí jak balony a s oblečením ze kterého bych si vyrobila sotva kapesník.
"To nepřipadá v úvahu" řekla jsem a hodila časopis před babičku, ta ale překvapivě neodmítala můj názor, takže si tím byla tak nějak jistá.
"A vlastní bydlení si taky nemůžu dovolit, škola, práce a kluky bych potom už také vůbec neviděla" sedla jsme si zoufale na židli a zabořila tvář do dlaní.
"tobě na nich opravdu záleží" řekla babička a z hlasu se jevil náznak laskavosti, který umí použít jen babička. Zvedla jsem zaslzenou tvář a souhlasně kývla.
"ale chci aby jsi byla zdravá babi, takže se odstěhuji za tátou a budu tvrdě dřít" usmála jsem se a šoupavými kroky jsem se odebrala do svého pokoje. Ten se z mého pohledu najednou jevil ponurý a skoro prázdný. Dopadla jsme na měkký polštář a se stékajícími slzami jsme usnula.
Probudil mě až babičky hlas, který na mě volal "HyeMun, pojď honem dolů, nejspíše jsem něco vymyslela" jevila se z něj známka radosti, ale ani to mě nijak neukonejšilo.
Nemotorně jsem se zvedla z postele, hodila na sebe mikinu a protírajíc si ospalé oči jsem se plazila po schodišti, když jsem uslyšela známí smích rozlepila jsem oči pořadně a spatřila nevysvětlitelné.
"áááááá!!!!" rychle jsem se zakryla, protože jsme na sobě měla jen krátké šortky, tílko a mikinu která mi odhalovala půlku levého ramene a moje vlasy skvěle zastupovali roly čarodějnice.
Všech šest podivínů sedělo u babičky v kuchyni a s úsměvem sledovali mou ospalou módní přehlídku. V mžiku jsem se otočila a po čtyřech jsem rychlostí blesku zalítla zpátky do pokoje, ještě se mi podařilo zakopnout o poslední schod, takže jsem tam spíš zahučela po hlavě.
Vzala jsem si normální mikinu a teplákové tříčtvrťáky, učesala si vlasy a svázala do culíku. Konečně, teď jsem vypadala jako člověk a mohla jim důstojně vynadat a vykopat je z mého domu.
Rázně jsem vběhla do kuchyně, ale při otevření pusy se ke mě vrhnul GiKwang a nenechal mě ani nadechnout, chytl mě za ramena a usmívajíc se "tvoje babička nám volala, že máš vážný problém, tak jsme hned přijeli aby jsme tě vyslechli, ale prej si usnula, tak nám všechno vysvětlila, jsme tu od toho aby jsme ti pomohli, takže se ničeho neboj všechno zařídíme budeš se mít jako královna...."a neukončil to, pořád něco vesele mlel, ale já ho přestala poslouchat, natočila jsme se na zbytek týmu s nechápavým výrazem.

"budeš bydlet s námi na koleji" řekl jednoduše a stručně JunHyung, načeš za vším udělala jednoduchou a pomyslnou tečku a zapříčinil moje doslovné zhroucení.

Můj dnešní obrázek...22.11.2013

23. listopadu 2013 v 0:31 | Yuri |  Life in the group
Hele ani by jste nevěděli jak jsem se s tim sra*a -_- kvůli jedné chybě a blbě uloženému obrázku xDDDD


Where is my mom....

23. listopadu 2013 v 0:30 | Yuri |  Life in the group
Tak musím uznat že tadyto je asi nejpovedenější z její galerie no...:D


Welcome část páta

22. listopadu 2013 v 22:35 | Yuri
Tento díl věnuji speciálně pro mojí onee-chan Anne-Mari :3 ♥I love you♥

Moje tělo jako kdyby přestalo reagovat. Nechápavě jsem čuměla na obsah složky a moje oči tikali po papíru. Moje ruce se začali klepat a já jsem čekala že každou chvíli zkolabuji.
Yong JunHyung se ke mě naklonil a zatřásl semnou "hele jsi v pořádku"
"jasně, jsem" otočila jsem se na něj s robotyckým úsměvem, ale jeho vyděšený obličej asi nasvědčoval o opaku jeho uvažování. YoSeop na mě koukal s otevřenou pusou "DuJun asi by jsi měl jet kolem nemocnice, vypadá to že se Han HyeMun za chvíli zhroutí"
"ale co to meleš" zasmála jsem se ironicky a strčila do něj, a znova koukla na papír.
Projížděli jsme zrovna kolem parku, který se táhnul podél řeky a i když byl tak pěkný den jevil se na pohled velice opuštěný.
"Zastav" řekla jsem z ničeho nic. DuJun se na mě zmateně podíval, jako co sem to právě řekla "slyšel jsem dobře"
"ne jsi nahluchlej" zasmál se YoSeop.
Ale já už měla nervy, chytla jsem za kliku a otevřela dveře. DuJun zprudka zastavil, tak že YoSeop skončil na předním sedadle, hlavou zabořenou na místě kde jsem měla nohy.
Zatímco já vyskakovala z auta.
Hele i když někde na kraji Seoulu, mohla jsem být ráda že mě něco nepřejelo. Vešla jsem do parku a zastavila se uprostřed cesty.
"KRUCINÁÁL!! si nemůžou vymyslet nic lepšího, bože, ty jseš tak blbá, blbá" držela jsem se za hlavu "néé ty si musíš vzít to uprostřed, kde teď asi seženeš volnou zeď. Ne jak to jako chceš udělat celkově. Víš jak si na to šikovná"
Zanadávala jsem si a až teprve potom jsem si uvědomila, že kousek ode mě seděla starší žena a z hrůzou si mě prohlížela. Jen jsem se ironicky zasmála a ona jen vstala. cosi začala žvatlat a odešla. V tu chvíli jsem si připadala jak z jiné planety.
Sedla jsem si na lavičku a zahleděla se do země "škoda že tu nejsi mami, určitě by jsi mi poradila"
Najednou na mě někdo šáhl, projela mnou vlna mrazu. Vystřelila jsem z lavičky a chytla se za srdce "chceš mě zabít" vyděšeně jsem zaječela.
Byl to YoSeop z kapuce mu vykukoval jen úsměv "jsi v pořádku" zeptal se mě a zvednul si kapuci. Vypadal teď víc jako muž než jen obyčejný roztomilý klučík, co se pořád jen usmívá.
Na tvářích mi naskočil ruměnec a já zůstala nehybně stát a hledět mu do jeho očí. Naklonil hlavu na stranu a v tu chvíli ztratil ten mužský ráz.
"Kluci se o tebe bojí" , to vyznělo jako bych pro něj byla vosk, "tak jsem šel na výzkum. Pojď vrať se"
"Nejdu nikam. Zůstanu tady sedět a budu se utápět ve vzteku" řekla jsem rázně a znova se posadila na lavičku a schovala tvář do dlaní.
V tom jsem ucítila horkou dlaň jak mě přetahuje k YoSeopovi. Zastavila jsem se až těsně před jeho obličejem, srdce se mi rozbušilo a já cítila jak mi po tváři ztéká horký pot.
"Vrátíš se semnou i kdybych tě tam měl odvléct násilím. Nebudeš tady předvádět žádný scény, když jsme tu od toho aby jsi se na nás mohla obrátila" řekla až s hrozivým pohledem. Nebála jsme se, fascinovalo mě to , nemohla jsem od něj odlepit oči ani když mě chytil za ruku a táhnul za sebou zpátky do auta.

Celou cestu jsem byla tak nějak mimo, sedla jsem si úplně dozadu, opřela se o okno a než jsem se nadála usnula jsem. Každopádně k mému nevelkému překvapení jsem se probudila někde kde jsem to neznala. Červený a velice pohodlný gauč se mě znova pokoušel ukolébat ke spánku, ale než se mi znova podařilo ulehnout ucítila jsem jako by se na pohovce někdo pohnul, natočila jsem se a uviděla YoSeopa jak sedí se založenýma rukama a podřimuje. Byl tak roztomilý. Hlava mu neustála padala na stranu, až se mu nakonec sesula a spadla mi do klína.
"Íííík" zapištěla jsem potichu a v tu chvíli jsem nevěděla co si mám počít. Rozhlížela jsme se na všechny strany a hledala možnost útěku. Nikde nic. k mému štěstí, že ano.
"jak typické" zašeptala jsem si pro sebe, ale to se YoSeop trochu zavrtěl. Ztuhla jsem jak socha, skoro jsem nedýchala, dokud se zase neuklidnil.
Nemohla jsem si pomoct a naklonila jsem se nad něj, zadívala se mu do usmívající tváře. Co se mu asi tak zdálo. V tom mi vlasy přepadli přes rameno a dopadli na jeho obličej.
ÁÁÁÁÁ!! nechám se ostříhat zaječela jsem v podvědomí, když ho moje vlasy začali lechtat na obličeji a on se začal podezřele vrťet.
Jeho oči se rozevřeli a zahleděli se na mě.
Dobrý tři minuty jsem nemohla napětím dýchat. Rozespale se na mě koukal a jak to tak vypadalo, nejspíš si neuvědomoval co dělá. Jeho ruka se natáhla a odhrnula mi vlasy z tváře a dotkal se jí.
Za chvíli jsem sledovala jak se mi zatmívá před očima, ale YoSeop si svou bdělost uvědomil dřív a vystřelil z mého klína. Seděl a díval se dopředu, když se ale otočil viděl už jenom moje záda jak se řítí ke dveřím.
Zavřela jsem za sebou a ocitla se na dlouhé chodbě s hnědým kobercem a nějakými uměleckými fotografiemi na stěnách. Z jednoho konce se ozývala pro mě známá hudba. Vydala jsem se tedy tím směrem. Zlehka jsem otevřela dveře a nahlédla do vnitř.
Ovanul mě zápach potu, takže jsem nevěděla jestli v tu chvíli omdlím nebo uvidím hvězdičky, ale vzchopila jsem se a zahleděla se dopředu na velké zrcadlo, kde se odráželi tančící chlapecké postavy.
"Kde je ten YoSeop" ozval se DuJunuv hlas, který seděl na lavičce a upíjel z lahve vody.
Při vyslovení toho jména se mi podlomili kolena a já vpadla do dveří.
Rána jak z děla a já se válela na parketové podlaze, víc trapně mi už v tu chvíli být nemohlo, bála jsme se podívat dopředu v neblahém tušení co mě čeká.
Kdyby mě KiKwang v tu chvíli nezachránil nevím co bych tam dělala, nejspíš by se ze mě stala socha pro figurální kresbu s názvem " Ostuda"

Den uběhl nepředstavitelně rychle. Byly mi sdělené veškeré potřebné informace. Jako například že jsem usnula v autě, že jsem ve zkoušecím studiu nebo tanečním nějak tak o tom mluvili, že mě YoSeop přinesl do jejich šatny a nejspíš tam usnul semnou.

Postavila jsem před kluky a uklonila se "Musíme se vám omluvit, způsobila jsem tolik problémů, měla bych odejít" cítila jsem se opravdu trapně, sel o co víc mi to všechno bylo strašně líto, za to co jsem jim provedla.
DuJun se začal smát "nevím jak to bereš ty, ale já jsem se dneska náramně bavil"
"hele ono to tak možná nevypadá ale s nima je fakt nuda" řekla s úsměvem DongWoon a schytal od JunHyunga pohlavek "takže bychom ti spíš měli poděkovat, že jsi se o nás tak dobře postarala"
Kluci se zničeno nic přestali usmívat při pohledu na mojí tvář. Ani nevím jak se to stalo, ale z očí mi začali stékat slzy a já se usmívala. Jejich užaslé výrazy si mě prohlíželi.

Na tento den nejspíš nikdy nezapomenu, kdyby jsi to tak viděla mami.