Září 2013

Kapitola třetí: vražda studenta část druhá

27. září 2013 v 22:13 | Yuri
Bylo mi jí až líto, když jsem jí viděla jak sedí na zemi a skoro se jí do očí vhání slzy. I když možná to byl špatný úsudek, jen co se k ní jedna holka přiblížila a chtěla jí chytnout za vlasy. Satsujin ji chytla za ruku a dáma ani nezamrkala a už jí u krku držela svůj kapesní nožík "ještě jednou a přidám si tě do své sbírky" zakřičela na ní. Dívka pod ní jen nehybně ležela a vystrašeně na ní koukala. Bylo jasné, že se Satsujin nemíní vzdát pravdy, že je nevinná. Procpala jsem se davem a chytla jí za rameno, prudce se otočila a přejela mi přes krk, řeknu vám měla sem fakt štěstí že jsem byla zombie.
Zpřetrhla mi obvazy na mém krku a trochu mi povolili stehy. Rychle jsem si krk znova zakryla obvazama a zmateně se na ní usmála "no tak tohle jsme fakt nečekala, ale pro tvoje štěstí ze mě loutku neuděláš" a zasmála jsem se, držíc si obvazy. Dívala se na mě svýma zelenýma očima ve kterých byl vidět náznak zmatenosti a zároveň prosby Tak už mě odsud dostaň.
Za chvíli se odněkud vyvalila učitelka Marie Mjolnir a celou skupinu kolem nás rozehnala. Chytla zmatenou Satsujin za ruku a odváděla jí sebou do jejího kabinetu, ještě než se ztratili na schodech Satsujin se na mě obrátila a znova se na mě podívala tím pohledem.
Bohužel než jsem stačila něco dodat byli pryč a mě tahala za ruku zelenovlasá dívka a smutně se na mě dívala. V ruce držela jednu ze svých panenek a její oči se ptali na to co se tady stalo. Neuměla mluvit, měla sešitá ústa a já jsem asi byla jediná, která zrovna dokázala říct co si asi tak myslí. Byla to moje schopnost i když jsem jí nepožívala, na příkaz a ne od učitelů, ale od rodiny, dokázala jsem totiž nahlédnout do myšlenek, díky mému rudému oku, které mám nevím odkaď, ale v tomhle případě se opravdu hodilo.
"Co se tu stalo?" zeptala se mě. Oddychla jsem si a koukla se na ní "ale nic Moyasu-san, stejně by tě to nezajímalo"
"Jak ty to můžeš jako vědět" osopila se a probodla mě svým pohledem. "Pff," zamručela jsem, naštěstí než jsem začala vykládat složitou historii přihnal se do haly Naoki a za ním samozřejmě jeho sestřička, která mu byla neustále v patách. Kiku Naoko stejná jako její bratr povýšená a sobecká, ale s tím rozdílem že ať jste se nažili jakkoli byla taková pořád a nejenom, že jste jí potkali, jak sedí sama na chodbě a hádá se s někým kdo tam vlastně není. Když bych to řekla takhle, tak ano neměla jsem jí ráda a kdybych si měla vybrat mezi nimi, tak mým favoritem je jistě Naoki. Který teď ovšem pobíhal po hale "kruci tak kde sou všichni"
Moyasu a já jsme se na něj zvědavě dívali, jako co udělá dál, až zjistí že tady už nikdo není. Moyasu ukázala prstem nahoru a já jí dokončila "neměl by jsi jít tak náhodou o patro víš"
"dobrej nápad" řekl Naoki a za chvíli už si to špacíroval se svým ocáskem alias Kiku směre po schodech ke třídám. A mě už taky nic jiného nezbylo než vyrazit na horu, čekala mě hodina dějin, bylo opravdu přímené opakovat si historii, kterou jste prožili. Výhoda, nemuseli jste se nic učit.
Na téhle škole jste ani tak nebyli jako jedna třída, dalo by se to považovat za Vyšší školu lidí, takže jste chodili jen na hodiny, na které jste se zapsali, výhoda tohoto byla, že učitele učili jednu látku celý týden takže jste mohli stihnout všechny hodiny, všech předmětů.
Dneska se tady objevila i Kotone, která na dějiny zrovna extra nebyla jak jsem jí znala, měla radši přírodovědnou výuku a hlavně kvůli tomu že se tam dost často pitvalo. Byla do toho jak divá, takže dneska nejspíš někdo byl ve třídě po kom naše milá Kotone jela, ale o tom pochybuji, byla jen na starší muže a pochybuji že pude po našem dějepisáři, kterému je už něco přes tisícovku. Uvelebila se na židli a zamrkala očima kamsi do nicoty.
za mě se zas posadila Tara Black a hned vedle ní její bratr, kdyby jste je neznali tak by jste si mysleli že jsou manželský pár, ale opak byl pravdou byly to sourozenci a měli se prostě jen opravdu rádi, i když někdy až nezdravě moc, no. Ale Destimu se nedivím, když celej život vyrůstáte vedle jedný holky a nesmíte vytáhnout jako upírskej dědic paty z baráku tak vám asi nic jiného nezbude. Ne dělám si legraci, asi se jen tak nezamilujete z donucení. Ano bylo to vzájemné a někdy jsem jim až záviděla.
Najednou se ve dveřích ale objevila Satsujin-san a vypadala tak nějak normálně, spíš jsem se bála co jí učitelka neprovedla. Sedla si vedle mě a koukala směrem k tabuli. Nedalo se nepovšimnout že se na ní celá třída otočila a začala jí pozorovat. Bože a znova ten její pohled.
"Hele nemáte co na práci!" zaječela jsem a všichni začali dělat jako by se jich Satsujin netýkala. Usmála se na mě což se nevidělo tak často, takže jsem byla ještě víc překvapenější.
Hodina uběhla pohodově, ale bohužel dnes jsem nebyla premiant třídy, protože se tady objevili i starší upíři.
Po hodině jsem se jí chtěla zeptat co se stalo, ale odpověděla mi hned "Musím za doktorkou, jestli chceš můžeš jít semnou"
"Můžu taky" ozvalo se za mnou, když jsem se, ale otočila nikdo tam nebyl. Otočila jsme se zpátky a málem mě trefil šlak, přede mnou stála Mizuki a čekala co jí odpovím. Chytla jsem si místo kde mělo být srdce, i když jsem tam žádné neměla no, asi jen reflex.
Koukla jsem se na Satsujin a ta jen souhlasně kývla. Asi to nebylo z reflexu poznat, ale podle toho co jsem vycítila se asi Mizuki šťastně usmála.
Vyšli jsme ze třídy a samozřejmě kdo jiný, přes cestu se nám postavil Naoki "jdu taky"
"ne nejdeš" řekla Satsujin a chtěla ho obejít, ale Naoki jí přehradil cestu "ale já řekl že jdu taky"
"dáma řekla nikam ,tak zůstaneš tady. Jdi si radši ohlídat tu tvou milou sestřičku co se támhle na tebe culí" uzemnil ho vyspělí mužský hlas, který se objevil z poza rohu a ukázal nám Shira a Ryua, jak si to štrádovali pomalým krokem ke třídě. Ryu schovaný za svým šátkem si hlasitě zívnul "to bude zas otrava"
Ryu Marukawa démon a hlavně velký spáč. Je zábavné s ním chodit do třídy, protože většinou učitele zapomenou na zkušební testy z probraných látek. Nevýhoda museli by jste být jeho příruční taška aby jste se všem testům vyhnuli.
Shiro se usmál na Satsujin a popadl Naokiho za jeho košili a hodil ho zpátky do třídy, kde se samozřejmě Naoki začal ukrutně vztekat.
My jsme zatím společně vyrazili za doktorkou, která nám vlastně mohla konečně odhalit pravdu.
Když jsme tam došli doktorka Akahito se zrovna za závěsem shýbala nad tělem studenta. Za chvíli vykoukla a darovala nám její krásný usměv "vítám vás děvčata a ty se posaď támhle na tu židli" ukázala Satsujin malý stolek a u něj jednu židli.
Mizuki se přiblížila ke stolu a lehce se ho dotkla, ale pak odtáhla ruku a postavila se za mě "ten stůl je živej nebo co"
"Ne jen mi lépe pomáhá proniknout do lidské duše" řekla doktorka a posadila si Satsujin ke stolu, obě ruce jí položila na desku a hluboce se jí zadívala do očí.
"Takže podle toho co mi řekneš ty, uvidíme jestli mrtví student lže a nebo jsi to ty"
Chvíli jí pozorovala, ale pak když chtěla Satsujin něco říct zakryla jí pusu "dobrá, dobrá" usmála se. "Takže to nebyla naše Satsujin"
"A kdo teda, to by mě velmi zajímalo"
"Podle toho co mi řekla Satsujin, tak vlastně toho studenta ani neznala a nikdy ho neviděla"
"Ale co vám řekl student" zeptala se Mizuki "Mizuki od kdy mrtví mluví" zeptala jsem se jí a zkoumavě si jí prohlídla "A ty seš snad živá" otázala se mě. Jen jsem koukla kamsi nechápavě do rohu místnosti a pak znova na ni "to máš taky pravdu, ale on nebyl zombie" okamžitě jsem se obhájila.
"Ale no tak děvčata" uspokojila nás doktorka "copak nevíte, že pro kartářku nezůstane nic skryto" usmála se.
Později nám pečivě vysvětlila že student nebyl místní, a tudíž tu ani neměl co dělat, ale něco tu hledal.
"Měl na sobě ale uniformu" dodala Mizuki
"Už vidím tebe jak poletuješ po škole a něco hledáš, aniž by jsi byla odsuď, je jasný že chtěl bejt nenápadnej ne" uzemnila jsme jí znova. Pak už bylo ticho.
Doktorka pokračovala v tom že to nejspíš muselo být zvíře, podle toho co jí řekl a nejspíš to bylo právě to zvíře které ho zabilo.

Najednou jsem se zděsila nad tou představou "A to mi chcete říct že to tu ještě někde pobíhá!"

Kapitola druhá: vražda studenta část první

21. září 2013 v 14:32 | Yuri
Slunce se vyhouplo vysoko nad mraky, které se ho jako vždy pokusili znova zakrýt. Stejně jako hedvábně bílá mlha, která začala s lehkostí stoupat vzhůru a zahalila tak celé pozemky školy.
Ano takhle vypadl náš každodenní život, mě z toho akorát boleli stehy.
Baf tak jsem zase zpět, vaše zombie Loan a připravila jsem si pro vás náš první příběh.

2. kapitola: vražda studenta část první


"Nechápu to, nechápu to, nechápu to. Učitel Kyojim se zbláznil, nejsem přeci robot" nadával náš inteligent. Yamashita Masahiro byl jedním z těch chytřejších studentů, možná to byl důsledek toho že byl chiméra a tudíž se mu v té jeho palici nafoukané střetlo víc mozků.
"Měl by jsi si dát pohov" praštila jsme ho po zádech a on na mě upřel svůj vražedný pohled "ještě jednou a prohodím tě tamtou zdí" ukázal za sebe, bohužel moje reakce byla opačná "vidím že ti doteď nedošlo, že jsem zombie, něco jako citlivost nebo bolest je pro mě aut"
a vystrčila jsem na něj svůj nafialovělí jazyk, který jsem měla zbarvený od snídaně.
Možná že si to ostatní nemysleli, ale byla jsem opravdu zombie a dokonce jedna z nejstarších tady, kdyby se to tak dalo říct. Pocházela jsme ze starého rodu a vlastně narozdíl od nějakých, jsem nikdy nebyla člověkem.
"Fuj to je hnus" řekla růžovovlasá dívka a znechuceně zatřepetala svými kočičími ouškami. Ocas se jí mírně naježil, když do fialové kaše strčila vidličku a začala se v ní patlat "proč nemohla být ryba, jak dlouho jsme neměli rybu"
"sou to teprve dva dny, Kotone" odpověděla jí černovláska, shrnula si obvaz na své tváři a strčila si kousek kaše do pusy, ale když zjistila zjistila, že na ní Kotone nevěřícně kouká, trochu se zarděla a otočila se k ní zády.
To byla celá Mizuki, její démoní krev se nezapře, ovšem bylo vidět že se snaží s námi sblížit. Mrkla jsem na ní, ale ona okamžitě odvrátila svůj pohled.
"ZABILI HO, ZABILI HO !!!" Vběhla do jídelny pomatená dívka a zářivě se u toho šklebila, dlouhé fialové vlasy se pohupovali ve směru kterým se kývala, rudé oči jí zářili a ona se nemohla přestat smát.
"Kyoki, buď zticha, nikdo na ty tvoje kecy nemá dneska náladu" uzemnil jí okamžitě zrzavý fešák sedící blízko u ní. Kyoki okamžitě ztichla a potichu se k němu připlazila "zabili ho, zabili, studenta, studenta ve sklepení" zablábolila a kousla zrzka do ucha.
Ten vykřiknul a zasyčel na ní.
Na to se Kotone napřímila a celá zrudla, pak vydechla a zase se posadila "můj princ" a mrkla na zrzka. Na to se všichni začali smát, protože Kotone to myslela samozřejmě ironicky.
Zrzek se na ní zazubil a bylo vidět, kdyby nebyla holka, už by nebyla mezi námi.
Ano dalo se to považovat za normální den, kdyby naše Kyoki nelhala. Později jsme se dozvěděli že opravdu zabili jednoho našeho studenta. Nejdřív nikdo s vraždou nebyl nijak zvlášť překvapen, teprve když jsem se dozvěděli že to byl student. Protože aby se studenti vraždili navzájem, to bylo u nás tabu a hrozila za to trest horší než smrt, pod kterým si samozřejmě nikdo nedovedl nic představit.
Když jsme se za přítomnosti učitele Kyojima dostali k tělu dostalo se nám pohledu na chlapce ležícího v kaluži krve, která byla černá jak uhel. Jednalo se o nižší druh démona, takže by nebyl ani tak problém ho zabít, ale ten jeho výraz. Byl to výraz strachu, který tady jen těžko najdete. Vyvalené černé oči se dívali vysoko ke stropu a tělo bylo tak zpřelámáno, že bylo jak z gumy.
"Kreeev" ozval se výkřik a na to zpoza rohu vyběhnul modrovlasý mladík, jeho oči žhnuli a on se nemínil vzdát než se dostane k ještě teplé krvi.
Bohužel k jeho smůle ho zase zastavil náš známí zrzek.
Chytnul ho za sako a vytáhnul ho do vzduchu, aby se nedotýkal nohama země. Modrovlásek ještě chvíli utíkal na místě než zjistil že ho zrzek drží, pak k němu upřel svůj zlomyslný pohled a začal se vztekat "Shiro co si to dovoluješ, okamžitě mě postav na zem, no tak co jsem ti řekl" rozhazoval zběsile rukama a nohama. Bohužel Shiro nejevil známky toho že by ho měl postavit na zem. Podíval se na něj jedním ze svých ignorantských obličejů, pak si ho vytáhnul do výšky svého obličeje "co si řekl prcku" a vychloubačně se na něj usmál.
Naoki Rony byl jedním z nejhezčích chlapců na této škole, kam by se na něj někdo hrabal s roztomilostí. Dokonce i jako upír vzbuzoval větší chtíč u děvčat,ale po dobu delší jak jedna minuta jste se o jeho nafoukané a sobecké povaze byly naprosto přesvědčeni. Musím ale uznat, že jsme tuhle jeho polovičku měla radši, sice se tak choval, ale uvnitř byl milý a ochotný pokud se mu naskytla příležitost. Bohužel jak to tak bývá měl i své dny a pokud se stal tím plnohodnotným upírem, nemohla mu odolat žádná dívka najednou se z něj stal džentlmen a velice inteligentní osoba, která si ovšem myslela že jí všechno a všichni patří. Ano už je to, tak trpěl rozdvojenou osobností a já popravdě druhého Naokiho doslova nenáviděla. Vytáčel mě už jenom pohled na ten jeho nafoukaný pohled.
Musela jsme se, ale vždycky smát protože náš Nekomata Shiro byl asi jediná osoba, kterýá ho dokázala uzemnit a vrátit do původního stavu, za to jsem ho vždycky obdivovala, mám dokonce v plánu se to od něj i naučit. Nebylo by totiž k zahození vrazit druhému Naokimu pár facek, popřípadě mu i nakopat jeho královské pozadí.
Bohužel to teď nebylo hlavní téma.
Vedle mě se zvídavě postavila Mizuku "asi ho to bolelo" pošeptala a zadívala se na mě. Najednou všichni utichli a nesměřovali pohled na tělo chlapce, nikdo si neuměl představit něco pod pojmem bolest, ale chlapcův výraz plně nasvědčoval tomu, že zažil něco opravdu bolestivého.
K našemu nevelkému štěstí se do tohoto případu zapojil i profesor Elen Kyojim, který měl pro takové věci slabot, kdyby ho nebyla školní lékařka zastavila, nejspíš by tělo použil pro experimenty a možná i pro výuku.
Zlehka mu položila ruku na jeho "ale pane učiteli, to není potřeba já se o to postarám" a upřela k němu své velké červené oko, které bylo jediné vidět. Druhé zakrývala černá ofina.
Akaihato Kado se na učitele mile usmívala, a ten ač neochotně vzdal se svého úlovku, jen aby se ho doktorka na nic nezeptala, protože ať se zeptá na cokoli vždycky jí musíte říct pravdu.
"Měli by jste se vrátit na kolej, dnešní výuka konči" řekla sklesle při pohledu na mrtvého studenta.
Někteří jí pohled smutně oplatili a odebrali se směrem k východu ze školy. Doktorka si ještě klekla ke studentovi a já viděla jak si odkrývá část ofiny a dívá se na něj, o co jí asi šlo. Bohužel tady to jsem se už nedověděla.
Až další den, když jsem slyšela povyk na chodbě. Skupinka lidí tvořila kruh a něco v něm uvězňovala, když jsem se konečně procpala davem na zemi ležela hnědovlasá dívka, byla to Sora Satsujin, loutkářka, která si ráda pohrávala s lidmi a vyráběla z nich své loutky, ona le ležela na zemi a zoufale dokola opakovala "Já sem ho, ale nezabila"

plán školy

20. září 2013 v 15:55 | Yuri
A Hlavní budova školy

B Koleje pro studenty

C Tělocvična

D Jídělna

E Skleník




Kapitola první: Naše škola

20. září 2013 v 15:13 | Yuri
Vezměte si mapu a rozložte jí na stůl, najděte si nemalý ostrov s názvem Anglie. Nalistujte si stránku na které vám přiblíží tento pozoruhodný ostrov, přejeďte prstem na Irsko a sjeďte dolů na jih k hranicím Kerry a Cork.
Ano přesně tam ve vysokých horách, které zakrývá věčná mlha, v tmavých lesích kam se bojí vstoupit obyčejný člověk, přes nikdy nevysychající blata, kde umírají nebohá zvířata v agonií bolestí, než jejich těla pohltí bahno.
Tam u černého lesa na kraji útesů stojí velké staroanglické sídlo, které si můžete představit jen v těch nejhrůzostrašnějších hororech, tam kde duchové a přízraky nedají lidem spát a o nadpřirozeno tu každou chvíli zakopnete.
Když se ale odvážíte k budově blíž, tak na velké ceduli stojící před velkou železnou branou, naleznete velkým černým písmem KERROC SCHOOL.

Ups doufám že jsem to vyprávění nepřehnala.
Ahoj jsem Loan a jak bych to jen řekla, jsem zombie a pokud mi to nevěříte, tak je to jen vaše věc.
Ale ne, počkat, tak jsem to nemyslela, když už jste to načali tak ho snad taky dočtete do konce ne.
Škola Kerroc je pro ty nezvláštnější studenty, které si umíte jen představit, bohužel nějaké čarovné víly a roztomilé skřítky tady neočekávejte. Tohle je škola pro monstra, která vás straší v nočních můrách, ve filmových hororech a v knížkách. Určitě si teď představujete co to tu žvatlám za nesmysli, ale tak pozvu vás klidně dál, ale musíte my slíbit že toto čtení nepřerušíte ani kdyby vám vlasy vstávali hrůzou.
Poslední varování.
Dobrá tedy, tak jen otevřete dveře teto budovy a nechte se unést strachem.

1. kapitola Naše škola


Škola Kerroc založena, no to se pořádně neví, slečnou no popravdě to taky nevíme, jen víme že si nechá říkat Lady Chronicle (Kronika) a řídí tuto školu, no odjakživa, takže si pod ní můžeme představit nějakou zpráchnivělou babičku nebo už fosforeskujícího ducha staré ženy vznášející se nad jejím pracovním stolem.
Budova je ještě staroanglickým sídlem, který by jste tady jen těžko hledali. Vila, ani ne vila ono je to mnohem, mnohem větší. Občas se divím, že nás tady ještě někdo nenašel, ale asi to bude proto že se lidí do těchto končin bojí, ale je to jen pro jejich dobro, většina lidí co se sem odváží se zpátky živý nevrátí a nebo aspoň ne v celku. Asi by jste nevěřili jak je lidské maso v těchto končinách oblíbené.
Ale zpátky k budově, staré, šedé, kamenné zdi, zpráchnivělé dřevěné střešní tašky a stejně tak dřevěné okenice, budí až hrůzostrašný dojem. Na pravé straně od budovy najdete o něco menší vilu, je to spíš tělocviční hala a ano i monstra musí mít povinou tělovýchovnou docházku a hned vedle ní veliký skleník pro studijní účely.
Na levé straně najdete podlouhlou třípatrovou budovu, což jsou koleje pro studenty. Vše je uděláno do anglického stylu starousedlostí, aby vše ladilo se školou, jak je psáno ve starých listech o škole.
Vysoký železný plot obepínající celý pozemek o rozloze tak dobrý 40 akrů, luk, část lesa a útesy, ze kterých už skočilo hodně sebevrahů, kteří přišli do těchto končin skoncovat se životem. Tím lépe pro ty kteří si potrpí na vydatné stravě.
Když vlezete do sídla první co se vám naskytne je pohled na obří vstupní halu se schodištěm mířícím do druhého patra, ale zůstaneme v tom prvním. V první patře najdete skřínky pro studenty v levé i pravé části dlouhé chodby, dva kabinety pro dozorčí učitele a na konci levé chodby vstup do velké jídelny, která je napojena na budovu kolejí. Vše se táhne v šedé barvě, s tmavými dřevěnými obklady do půlky stěn. V tomto patře nenajdete okna, takže ze stropu visí malé kruhové lustry s žárovkami tlumeného světla, pár jich dokonce jen tak problikává a když se do haly dostane vítr začnou se líně pohupovat a vydávat temné vrzající tóny.
Ve druhém patře jsou třídy po čtyři ročníky. Třídy jsou na každé straně chodby, místnosti pro maximálně patnáct až dvacet studentů. Místnosti jsou ve stejné barvě jako chodby v prvním patře, dvě okna propouštějící světlo s roletami, ne každý má rád světlo, že ano, takže nikde nechybí ani ty vrzající, staré lustry. Staré dřevěné lavice, vždy pro jednoho žáka jsou vyrovnány do tří řad, nasměrovány k velké, černé tabuli a katedře pro učitele.
Třídy se rozdělující ještě do dvou skupin A a B, ale ať vás neklame zrak, jde pouze o jeden ročník rozdělený do čtyř hlavních tříd. Třídy KRVE, NETOPÍRA, POUT a MĚSÍCE. Každá třída se učí stejné věci, rozdělení do A a B bylo nutno, protože školu navštěvuje až příliš studentů.
Dále tu najdete tři laboratoře, počítačové učebny, nežijeme přeci v 16. století i monstra musí mít přehled o lidském pokroku. V posledním patře se nachází kabinety učitelů a největší pracovna v celém objektu. Pracovna Lady Chronicle. Nikdy nevychází a nikdo nevchází dovnitř. To je asi ta jediná záhada této školy, kterou vám nikdo neobjasní.
Ve sklepeních jsou žaláře pro potrestání studentů a druhá největší místnost, studovna spolu s knihovnou, obsahující jednu z největších sbírek knih.
Jeden by ani neřekl, jak se to sem všechno vejde.
Na téhle škole najdete studenty od miniaturních skřetů přes vlkodlaky, upíry, psychopatické šílence a vrahy až k nemrtvým. Většinou jsou to děti z bohatých vrstev nebo bohatých psychiatrických ústavů, kteří dostali možnost zde studovat.
Přijíždějí sem z celého světa od Ameriky po Evropu až k Asii a pár Austrálců se tady taky najde, o pólech nemám přehled, ještě sem tady neviděla chodit krvelačné sněhuláky nebo lidožravý eskymáky, ale co není může být.
Stejně jako studenti, jsou zde i učitelé, slušně řečeno magoři, blázni, šílenci, ale jedni z nejlepších a nejgeniálnějších. Takže jednoduše řečeno nejsou to žádní blbci, které potkáte v obyčejných lidských školách, nic proti učitelům, ale tihle maníci by je s humorem strčily do kapsy.
Učí nás jak správně zapadnout mezi lidi, pokud máme možnost. Učí nás rozvíjet naše vlastní talenty nebo schopnosti. Psychologie a vnímání člověka jako takového a ne jako potravy nebo obyčejné hračky, stejně to je k ničemu něco jíst musíme ne.
Zabíjení, ukrývání a bojové techniky jsou zde velice oblíbenými předměty. Zahradničení, chovatelství a přírodní bohatství, jak být v souladu s přírodou.
A takové ty obyčejné lidské předměty tu tady taky najdete, jen v jiném měřítku výuky. Ano je to tak musí z nás být géniové.
Matika, jazyky, chemie, fyzika, dějiny, informatika a tak dále a tak dále. Jsou tu i výběrové předměty jako umělecká nauka, hudební nauka, psychologická nauka a tělovýchovná nauka. Výběrové předměty, dá se říct něco jako kroužky.
To je asi tak o škole všechno.
Vedle školy najdeme studentské koleje rozdělené na chlapecké a dívčí přesně v půli budovy.
Budova je třípatrová a na každém poschodí se nachází patnáct pokojů se čtyřmi palandami a samozřejmě s koupelnami na každém patře jak pro dívky tak pro chalpce.
Takže sečteno podtrženo, do objektu se vejde pět-set-čtyřicet studentů, ale nelekněte se tolik nás tu zas není, nejsme jediná škola pro monstra na celém světě a taky ne nejlepší.


To je asi prozatím všechno co bych vám mohla o naší zázračné škole říct, ale náš příběh teprve začíná. Tak přeji příjemné čtení.

Monster school

14. září 2013 v 17:38 | Yuri
Příběhy nevšedních žáků z nevšední školy.

A co si pod ním "NEŠEDNÍ" máte představit. Toť mi otázka? Možná na ní najdete odpověď právě v těchto povídkách.


Studenti