Květen 2012

odchod

23. května 2012 v 11:40 | Yuri
Pokoj byl kompletně vyklizen a já stále přecházela z jednoho koukat do druhého. Byla jsme tak nervozní.
"kde ten Kazushi vězí" povídala jsem si pro sebe a stále vyhlížela černé BMW a jako bych cítila že se každou chvíli musí ukázat. Na hodinách právě odbíjeli 4h. a Kazushi stále nikde, kde jen mohl vězet.
Dnešek byl pro mě velice víznamný až nakonec "je tady" zakřičela jsem a vyběhla z pokoje. K mému údivu nikdo nebyl doma, jen jsme se rozhlédla po pokoji a vyběhla hlavním vchodem. Kazushi zrovna něco vyndaval z kufru, ale pak si mě šimnul "zdravím Kasumi"
"konečně ses uráčil přijet" vynadala sem mu a vyrhla se po něm. Jenom unhul a chytil mě za hlavu "vše nejlešpí Kasumi" smála se a držel si odemě dostatečný odstup "na to že ti je už sedmníct se chováš stále jako děcko, nemyslíš" a následně mi pocuchla vlasy. Od té doby mi docely vyrostli, ale tak plnila jsem bratrovo přání jen s jednou malou změnou, konec vlasů jsem si nechala obarvit na bílo, vypadalo to líp ani nevím proč jsme to udělala, třeba prot aby se odlišila něčím zvláštním.
"přijel si pozdě víš to" nepřestávala jsem nadávat
"přijel jsme dřív"
"cože" podivila jsem se a koukla na mé hodinky a až teprav sem si uvědomila že jsme byli domluveni až na půl pátý. Trochu jsme se zastiděla a nahlédla do kufru auta "co děláš" zeptala jsem.
"hledám tvůj dárek od Tadashiho"
Od Tadashiho řekl, nechápaka jsme ale okmažitě jsem zalítla do kufru a prohrabávala se v krabicích "kde je, kde je" křičela jsme, až jsem našla balíček "to je ono?" zeptala jsme se a vytáhlaho na dení světlo, až těď bylo vidět že je to rudý balíček ovázaný černou stužkou, která byla tak krásně heboučka na dotyk.
Kazushi se jen usmál a kývnul. Otevřela jsem balíček, byla tam stříbrný na okrajích zdobený medailonek, nebyl ani moc velký. Nakonec jsme ho otevřela a zadívala se na dva obrázky vevnitř. Byla jsme tam já s bratrem, ještě když jsem byli malí.
"děkuji Tadashi" zašeptala jsem a sevřela medilonek "ale kde je řetízek?" zeptala jsme se Kazushiho "držíš ho" odpověděl a ukázal mi na hedvábnou stužku, ale až ted jsme si všimla že stužky byla urpostřed užší a pevnější a její konce se dali zasunout na kraji do předem připravených dírek a pomocí podivné sponky na obou koncích zacvaknout ke stužce.
Podivně jsme se na to dívala, bylo to zajímavě poskládané "to uděl Tadashi" vyrušil mě z mého přemítaní Kazushi "dal si stim docela práci, když ležel v nemocnici..."
"přestaň" nenechala jsme ho dokončit větu "nechci slyšet kde to dělal, stačí mí že to udělal on a pro mě, děkuji" zvýšila jsem hlas a začala pomalu navlíkat medailonek na stuhu, nakonec se mi to i povedlo "zapteš mi to prosím?" zeptala jsme se Kazusiho a odhrnula si vlasy z krku.
Nakonec jsme Kazushimu pomohla vyházet nějaká harampádí co měl v autě a poskládat to tak aby tam bylo dostatečně místa i na mé věci, potom jsme přenesli všechny krabice. Podle Kazushoho očekávání toho ale nebylo moc a většinu z toho tvořili Tadashiho věci.
"připravena?" zeptal se mě. Koukla jsme se na náš dům a zavřela oči v tu chvíli se mi vybavili všechny vzpomínky, ale jen ty pěkné. Nechci toto místo opustit rozčílená přeci jen jsme tu žila, narodila jsme se tady. I když rodiče mi z nebe neseslali, pořád to byli mí rodiče.
"mysliím že ano, ale i když mě tady nic dobrýho nepotkalo, žila jsem tady" odpověděla jsem Kazushimu a sklopila hlavu.
"chtěla si jít dál tak, jak si tvůj bratr přál, je to jen na tobě Kasumi" odpověděl mi zcela klidně a dál přihlížel memu počínaní. Z černého saka jsem vytáhla dopis a koukla se na něj, nevím jestli jsme se zbláznila a nebo mě přeci jen něco k tomuto místu pouta. Přišla jsem ke vstupní dveřím a zlehka se jich dotkla, pak jsem dopis zastrčila do dveří a šla k auto. Společně s Kazushim jsme pak opuštěla místo kde jsem žila, narodila jsme se tady a strávila vlastně ty nejhezčí chvíle s mím bratrem.
Mami, tati tak nakonec odjiždím i když vím že je vám to jedno, tak se přeci jen chci rozloučit s tímto místem a s vámi, ste přeci jen moji rodiče a mohu vám být zavázana za to že jste mě a bratrovi dali život.
Za to jediné vám snad mohu poděkovat a proto tedy sbohem, nejspíš se už nikdy nevrátim a to jediné co jsme si sebou vzala byli vzpomínky na bratra, které jsme si za nepříjemných situací zachovala. Myslela jsme že vše skončí dobře a nakonec jen přeci budeme rodina, ale bylo to jen moje dívčí snení, který jsme se odpoutávala od kruté realiti.
Sbohem
Kasumi

slunce a nový den

22. května 2012 v 9:52 | Yuri
Všechno se vleklo tak pomalu, nemohla jsme se dočkat na mé nározeniny.
Nakonec jsem se musela na nalehání Kazushiho vrátit domů, prý abych se rozloučila s rodiči, ale to já nemám absolutně v plánu, opustím je stejně jako oni opustili mě a Tadashiho.
Tou dobou matka i otec byly poněkud skleslí, nejspíš se dozvěděli již o mém odjezdu, ale vůbec se semnou o tom nebavili. Nejvíc mě ale podivilo že ten večer nešli pít. Zůstali doma a čuměli na televizi, byl tu takový klid, který jsme ještě nikdy nezažila, ale už mě to nezajímalo. Nezajímalo mě nic v tomdle domě ani nic kolem něj.
Seděla jsme v Tadashiho pokoji a svýrala v náručí jeho polštář, byla to ta poslední věc, kterou jsme neměla pečlivě uloženou v krabici. Tadashi mi to všechno odkázal, všechny jeho věci a já tu taky nic z toho nenechám, půjde to semnou do mého nového domova, který bude jen můj a Tadashiho. V očích se mi zase oběvili slzy "nebreč Kasumi" řekla jsem si sama pro sebe a utřela právě stékající slzu.
Položila jsem se na postel a zadívala se na šedý strop na kterém si Tadashi nakreslil nějaké obrázky, vždycky uměl krásně kreslit jsme ráda že mě to mohl učit a já sem si jistá že se díky jeho pomoci zlepším.
Celí pokoj byl prázdný a tak klidný, stíny se pomalu šoupali po špinavé zdi a nábytek na kterém nebyli žádné z Tadashiho věcí mi připadali takový smutné a osamělý.
"Neměla bych si tě sebou vzít taky" řekla jsem staré skříni do které jsme se před Tadashim vždycky schovávala. Ještě teď cítím vůni jeho oblečení, které vyselo na nevzhledných ramínkách, které si Tadashi sám skonstruovával. Tenkrát jsem mu pomáhala, jaksi jsme ale nebyla tolik užitečná jak Tadashi předpokládal, ale i přes to všechno mě u sebe v pokoji nechával dost časo i přes svou nepřítomnost. Taky po jeho odjezdu jsem mu pokoj okamžitě zabrala a klíč, který mi svěřil pečlivě schovala do malé truhličky a menší klíček od truhličky jsem nosila připevněný na krku a stále tam je. Rukou jsme přejela po malém stříbrném klíčku a zahleděla se na truhličku, která byla na vrchu nezavřené krabice. Jen tak tam ležela a skrývala moje tajmeství o kterém veděl jen Tadashi.
Do pokoje vešla matka "večeře" řekla a zase odešla.
Zvedla jsem se z postele a zamířila do kuchyně, kde seděl již otec a jedl. Jen jsem si nabrala polévku a zasedla ke stolu. Ani jeden z nás nepromluvil jak tomu kdysi bývalo, ale slova vycházela jen z chlastu a byla odporná. Proto mě Tadashi vždycky odvedl do pokoje a tam jsme jedli spolu, nechtěl být ve společnosti rodičů.
Položila jsem talíř na kuchyňskou linku a odešla zase do pokoje. Zavřela jsme za sebou dveře "nenávidím vás" zašeptala jsem a sevřela ruku v pěst.
Celou noc jsme nemohlá spát neustále jsem se převalovala na posteli a ani oči jsme nemohla ve vzteku zavřít. Zvedla jsme se, oblékla a vyšla z pokoje do haly.
Vyšla jmse z domu na ulici, kde blikalo pouliční světlo. Byla zima, zachumlalaj sme se do modré mikyny, která mi byla kapánek velká než jsme předpokládala, nejspíš byla Tadashiho. "šáhla jsme po špatné mikině" zamumla jsem si pro sebe a šla pomalu po ulici.
Vítr mi česal vlasy a jemně se dotýkal mojí tváře, bylo vidět že se každou chvíli rozední a příde nový den. Kráčela jsme pomalu a klidně směrem k nedaleké vahlídce.
Bydleli jsme na kopci a ani moc sousedů jsme neměli a já tudíž ve svém životě neměla žádné přátele a když Tadashi odešel zůstala jsme úplně sama.
Přišla jsem na vyhlídku a shlédla dolů na město, které se pomalu začalo probouzet do nového dne. Co jim asi ten den připravý zamýšlela jsem se a sama si přála aby pro mě připravil je to nejlepší.
Slunce začalo pomalu vycházet a ukazovalo své paprsky, které se dotkli mé tváře, obzor se zbarvil nejdřív do červena pak nahodil jasně oranžovou barvu a pak vykoukla zlatá mince, která se usmívala.
Nakonec se má ústa přeci jen pohla a promluvila "vše nejlepší Kasumi"

KONEC

21. května 2012 v 11:17 | Yuri
Děcký křik se roznesl po celém domně.
"půjdu tam" uklidnila svého muže mladší žena a vylezla z postele. Pošpičkách přišla do dětského pokoje a vzala do náručí svého malého synka. Ten se začal okamžitě smát když ho matka sevřela v náručí.
"jakto že nespíš" polechtala ho na bříšku a políbila na čelo. Chlapec se začal smát a natahoval své malé ruce k matce "mami, mami" opakoval a líbezně se usmíval.
Ta s ním přišla k oknu a posadila se na malou stoličku. Společně pak koukali do tmy, kterou ozařovala domovní světla.
Clapce se dotýkal prsty okna a díval se svími černými očky ven, jakoby nic hezčího neviděl.
Měli krásný výhled na celé město, které poklidně spalo.
"vydíš všichni spí, jenom ty musíš být vzhůru" pokárala humorně matka syna a přišla s ním zpátky k postílce "maminka si půjde lehnout a ty taky. Až se vzbudí příjde táta"
"táta, táta" opakoval chlapec s úsměvem. Nakonec usnul s matčiným polibkem na tváři.
Matčiny černé oči se na chlapce ještě usmáli a ztratili se ve tmě.
"spí" zeptal se mužký hlas, když se žena vrátila do ložnice. Jen kývla na souhlas a schovala se pod deku.
Muž se k ní přitulil a objal jí, žena se jne zachvěla "máš studený ruce" upozornila ho, když jí muž zajel rukou pod tričko "to přeci nevadí" usmál se muž a přetočil si ženu tak aby jí viděl do obličeje. Následně jí bolíbil a žena mu polibky opětovala stejné něžně jako on jí.
Nakonec společně usnuli.
Ráno se žena probudila jako poslední, když vstala muže ani chlapce v domě nenašla, ale nijak jí to nevyvedlo z míry.
Převlékla se a vyšla ven z domu miříc si to k budově kazekageho. Cestou jí zdravili letmím úklonem a oslovením -sama. Žena to vždy patřičně přijala a vrátila jim úsměvné pozdravy.
"jdu za kazekagem" odpověděla stráži, která jí omažitě pustila dovnitř, bez jakéhokoli vyptávání.
Potichu se přitočila ke dveřím kazekageho a zaposlouchala se "maminka zacvíli příjde" ozvalo se za nimi a hned na to následoval dětský smích.
Žena opatrně otevřela a zahleděla se na malého červenovlasého chlapce, který seděl otci na nohácha natahoval k němu své ručičky. Žena se mile usmála na svého může a z čí jí stekla slza.
Jsem tak šťastná pomyslela si a přišla k oboum milovaným osobám.
Muž k ní přišel a podal jí synka, nakonec jí objal a políbil na čelo. Jejich syn se na ně usmíval a jeho černá očka, která zdědil po matce se třpitila ve slunečním světle.
Celá rodinka stála uprostřed místnosti dokud tam nevtrhla šedovlasá dívka, která zakřičela na momentálně překvapené rodiče.
"Gaaro, Yuri nechcete pohlídat malýho?"

nový začátek

21. května 2012 v 10:49 | Yuri
Yuri pootevřela oči a zahleděla se na bílí strop.
Kde to sem pomyslela si a zamžourala očima kolem sebe, ale ucítila strašlivou bolest na hrudí. Bolestně klesla zpátky na postel a zase se zadívala do stropu.
"už je vzhůru, honem, už se probudila" zakřičel někdo a Yuri naklonila hlavu směrem ke dveřím. Do pokoje vtrhla Arisu a skočila po Yuri ta bolstně zapištěla.
"sestřičko, sestřičko konečně jsi se vzbudila, bože co si to vivádělo. Sestřičo" křiča Arisu a svírala Yuri, která sotva popadlala dech. "Arisu slez z ní!" zakřičel její strýc, která zrovna vešel do pokoje. Arisu si uvědomila co dělá a odskočila od postele, ale nepřestávala brečet. Nebyli to ale slzi smutku, ale slzy štěstí a úlevy, která jí pohlatila.
"konečnjě jsi se brobrala" políbil Yuri na čelo Ichiro. Yuri se usmála "kde je Gaara?" zeptala se.
Arisu se posadila na její postel a stiskla jí ruku. Yurise vylekala že se něco stalo, ale Arisu se začala smát "byl tu stebou pořád, ale nakonec jsme ho přesvědčili ať se de vyspat že když se vzbudíš dáme mu vědět. Bylo to ale těžký přesvědčování" a mrkla na Yuri, která kapánek zčervenala.
"aha" odpověděla Yuri a zadíval se do okna.
"ty si nám ale dala Tsukiko" ozval se Temařin hlas a hned na to vešla i Temari a opřela se o rám dveří. Yuri se podivila co tam dělá. Za Temari se nakonec objevil i Kankurou oba dva se na Yuri usmáli.
"Temari" zašeptala Yuri a trochu cukla pohledem. Temari k ní přišla a posadila se na postel.
"udpusť mi" dořekla Yuri a zahleděla se na překvapenou Temari. Ta se ale jen usmála "to já bych s měla omluvit tady tvé sestře"
"ale to už je všechno vyřízený" dořekla Arisu a darovala kapánek překvapené Yuri svůj líbezný úsměv.
"jak-jak dlouho jsem spala" zeptala se Yuri a zahleděla se na strýce.
"dobrej tejden" odpověděl jí s úsměvem strýc "le aspoň seš dostatečně vyspalá takže trénik bude o to zábavnější"
"žádný trénik nebude a myslím že by jste měli zde slečnu Tsukiko nechat odpočívat nemyslíte" vtrhla do pokoje sestřička. Všechny na ráz vyhodila ven. Nikdo si nedokáže představit jakou ránu může mít taková sestřička.
Všichno nakonec spořádaně odešli a nechali Yuri samotnou v prázdném pokoji. Yuri se zahleděla znova do okna.
Pouští vítr si jemně hrál s pískem a unášel ho přes celé město. Stromů by jste se v této vesnici nedohledali proto nebyli skoro na co koukat.
Yuri zavřela oči a přejela si rukou po hrudi, cítila palčivou bolest, musela mít nejspíš zlomná žebra.
Gaaro odpusť mi zamyslela se, ale pak se nad tou otázkou zastavila miluji tě Gaaro doplnila svou otázku a usmála se nad ní. Pro ní to byla osudová chvíle, ale co když Gaara nebude její citi opětovat, přeci jen je kazekage.
Odvrátila se od okna a se za vřenýma očima vzpomínala na tu krásnou chvíli kdy se její rty dotkly těch jeho miluji tě Gaaro opakovala si v duchu pro sebe a jemně se přitom dotýkala svých rtů miluji tě nemohla se zbavite té jediné krásné myšlenky.
Nakonec usnula.
Probudil jí až chladný večerní vítr, který zrníčky písku bubnoval na okno. Yuri opatrně vylezla z postele a otevřela okno. Vítr jí okmažite protáhnul její plíce, které se doširoká roztáhli a nasáli studený vzduch, který Yuri okamžitě přovedl k sobě.
Byla tmavá noc a měsíc prosvitoval skrz šedé mraky, které se líně táhli přes tmavou oblohu.
Yuri se zahleděla směrem k velké budově ve které se svítilo jakto že nespíš pomyslela si a usmála se. Nakonec si lokty položila na parapet a dlaněmi si podržela usmívající se tváž.
Zavřela oči a snažila se naslouchat večernímu větru. Písek jí jemně hladil tvář a ona se nechávala usnášet jeho jemnými dotyky Gaaro chybáš mi vzpomínala až jí nakonec únava přemohla a ona zalezla zpátky do postele. Okno nechala ale stále otevřené.
"Yuri" zašeptal někdo a pohladil jí po tváří. Okamžitě poznala ten dotek a vystřelila ze své postele a vyrhla se Gaarovi kolem krku. Ten se usmála a její objetí jí opětoval.
"jsem rád že jsi vpořádku, měl jsme o tebe strach"
"já měla taky strach"
"čeho ty ses bála" podivil se Gaara a zahleděl se jí do černých očí. "Bála jsme se že tě ztratím" usmála se Yuri a políbila Gaaru letmím polibkem na ústa.
Gaara se jen usmála a jemně jí k sobě znova přitisknul, vracejíc jí její polibek, který mu ona hned opětovala.
"Gaaro" promluvila pochvíli Yuri, ale Gaarova ruka jí úřerušila.
Yuro se mu zahleděla do smaragdových očí.
"miluji tě Yuri" ta slova se nesla tichou tmou jako nejsladší melodije. Yuri na něj nevěřícně hleděla i když jí sundal ruku z úst "Ga-Gaaro" zašeptala. Gaara se jen usmál a pohladil jí po tváři.
Yuri ho objala "miluji tě Gaaro" její slova zasáhla Gaarovo srdce stejně jako to Yuriino.
Gaara se usmála a stiskl k sobě svou milovanou. Oba dva tam jen seděli v náručí toho druhého a navzájem si vyznávali svou lásku.

Po dlouhém týdnu, kdy se Yuri konečně zotavila se za ní Gaara společně s ostatními přišel podívat. Nikdo, ale nečekal kzekageho rekaci.
Posadil se na její postel, chytil jí za ruku "Yuri, vezmeš si mě"
Ichiro vykulil očí a v mdlobách dopadl na židli. Arisu ho okmažitě s ůsměvem začala ovívat a Gaarovi sourozenci jakoby o ničem nevěděli.
Nejvylekanější byla Yuri, které panenky lehce kmitali v překvapeném úžasu "buď moje Yuri" pokračoval Gaara s milým úsměv.
Yuri se k jeho velkému překvapení začal smát, cože překvapilo i ostatní a nato se vrhla Gaarovi kolem krku "ano, vezmu si tě, ano" zakřičela Yuri a z očí se jí valili slzy radosti.

přání

21. května 2012 v 10:03 | Yuri
"Kasumi" ozval se Hanačin hlas. I když to možná někdo nepostřehnul, tak byl takový rozrušený.
Vyšla jsem pomalu ze svého pokoje a protáhla se. Najednou jsem uslyšela hlasy. Hanako nebyla v kuchyni sama.
Pomalu jsem sešla po schodech až do velké haly, kde byli hlasy o něco zřetejnější "měla by tu každou chvíli být, prosím posaďte se, nedáte si kávu" slyšela jsme Hanako, takže to nebude jen tak ledajaká návštěva.
Trochu jsem si rukou pročesala vlasy a zamířila do prostorné kuchyně, kterou prosvětlovala sluneční záře. Než jsem si zvykla, zahleděla jsem se na dva černé stíny,k teré seděli nehybně u sotolu.
"Kasumi Akiyo" promluvil jakýsi mužký hlas. Promnula jsem si ospalé oči a zaostřila na muže, který se ke mě blížil s nabízenou rukou.
"Ano prosím" odpověděla jsme a trochu neobratně sevřela jeho ruku. Pak jsem se na něj zahleděla s dostatečnu blízkostí. Byl to vyšší postarší muž, s kulatými brýlemi za nimiž se švitořila malá černá očka. Jeho knír mu zakrýval částečně ústa, ale bylo vidět že se usmívá.
"upřímnou soustrast" vyrušil ho druhý muž seděcí u stolu. Byl o něco mladší, ne když jsem se pořádně koukla byl o dost mladší než pán, který odmítal pustit mou ruku a stále si pro sebe něco žvatlal.
"děkuji" odpověděla jsem "tak, ale o co tu teď de" zadívala jsem se na Hanako stojící u kuchynské linky a pozorující toto podivné setkání. Její ústla se trochu pohla a nasála vzduch "jsou tu kvůli závěti tvého bratra"
"cože-závěti" podivila jsme se neuvěřitelným způsobem a upřela oči kamsi do prázdnoty. Co by mi tak můj bratr mohl odkázat.
"prosím posaďte se slečno Akiyo" vyzval mě mladší muž a srovnal si papíry na svém stole. Přijmula jsme pozvání a zasedla ke stolu. Hanako stále jen přihlížela a bylo vidět že zadržuje slzy.
Starší muž vzal obáklu a podal mi jí "tohle to příjde až ke konci" položil jí předemě. Co v ní asi je zamýšela jsme se.
Hanako si nakonec za prosby mladšího muže přisedla a nahlédla do papírů, které jí podali, ale pak přišla samotná závěť.
"já Tadashi Akiyo........." už jsme ani neposlouchala, nezajímalo mě to, protože bratr by nikdy nic nesvěřoval do rukou takové nemotorné......"cože" uvědomila jsem si co právě starší muž přečetl.
Muž si oddychl a očima sjel na začátek řádky "mé sestře Kasumi Akiyo odkazuji můj byt v Tokyu, který připadne do jejího vlastnictví v den jejich sedmnáctích narozenin"
Nevěřila jsme vlastním očím, odkázal mi svůj byt v Tokyu, to neni ani možný možná jenom sním.
S vykulenýma očima jsme drcla do Hnako "štípni mě ať vim že se mi to nezdá"
V tu chvíli se začali všichni smát. Nevim teda co jima na tom přišlo směšnýho, protože to ani směšný nebylo.
Hodila jsme po všech uražený výraz a dál se zahleděla na obálku, která ležela předemnou a jakobý jsme z ní cítila to krásné teplo, které mě hřálo u srdce.
Trvalo to asi další hodinu než tam z Hanako vyřídili nějaké podrobnosti, byla jsme ráda že nemusim s tímdle tím za rodiči. Tadashi je k mému štěstí nezahrnul do závěti a udělal to tak že vše dostanu v sedmnácti a rodiče se o to nemusí starat, takže můj brácha je třída i když je už po smrti.
Nakonec vše skončilo, pánové s pozdravy odešli a já se vrhla po obálce na stole. Okamžitě jsme jí otevřela a hned poznala Tadashiho rukopis.
Mila Kasumi, jestli tohle čteš jsme nejspíš už po smrti a nebo ses mi hrabala ve věcech, takže přestaň číst a vrať to tam musela jsem se smát, jak by se tenhel dopis dostal ke mě, ale nemohla jsme si pomoct. Neudržela jsem tu smutnou slzičku bolesti a pokračovala dál ve čtení Vypadáto že jsme od sebe byli odloučení a já ti chci říct možná naposled já moc tě mám rád a jak moc jsi pro mě důležitá Kasumi. Pánové tě určitě seznámili již s mou závětí, takže doufám že máš rádost, ale naoplátku ty uděláš něco pro mě. Mám k tobě jedno velké přání sestřičko. Jaké byl mohl mít Tadashi příní podivila jsme se a dál projížděla řádky textu.
Až ti bude sedmnáct přijede pro tebe Kazushi a odvedetě od rodičů pryč, on bude vědět co a jak připravil jsme ho na to důkladně takže nemusíš mít vůbec žádně obavy, ale teď k věci mám jedno velké přání sestřičko a to je to ať se přihlásíš na střední uměleckou v Tokyu, přeji si ať si vyplníš své přání z očí mi začali stékat slzy, už jsem je nemohla zadržet Odjeť a začni odznova Kasumi. Kazushi mi slíbil že ti bude pomáhat jak jen to půjde, hlavně nezapomeň občas dát vědět Hanako, taky jí na tobě záleží. Milá Kasumi neudělal jsme toho pro tebe v životě moc tak snad se ti aspoň tímde zaručím pro klidný a pohodlný život. Mrzí mě že ho nemůýu zdílet stebou tak jak jsem ti to slíbil tak mi prosím odpusť, ale věř že tě v žádném případě neopustím jsi pro mě to nejdražší.
Tak tedy sbohem mám tě rád sestřičko
s láskou Tadashi
P.S. a polib za mne Hanako na čelo, hlavně nebreč a opovaž se nechat zase ostříhat :D
Ani ten smajlík na konci věty mě nedonutil nebrečet, slzy mi tékly z očí plným proudem, špatně se mi dýchalo a srdce se mi trhla no kusy. Temnota pohlcovala mojí duši po kouscích.
Padla jsme hlavou na stůl a začala žalostě křičet bratrovo jméno už ani Hanako to nevydržela a o očí jí tekli slzy i pro ni bratr připravil dopis na rozloučenou.
Celím domem se nesli hořké a bolestné vzpomínky na jeho utěšující slova, smích, nadávky na kuchyňské nádobí které sem tam rozsypal, ale taky láskyplná slovak kterými zahrnoval Hanako a bratrská ponaučení kterými zasypával neustále mně.
Bolelest byla ukrutná a zžírala mojí duši, ale pro mého bratra splním to co si sám přál i když to bylo mé toužebné přání.
Mám tě ráda Tadashi, bratříčku................

sem vina?

20. května 2012 v 16:37 | Yuri
Šedé mraky se líně povalovali na nebi a slunce se snažilo dostat své paprsky skrz ně.
Lidé pořád někam pospíchali, zacházeli do obchodů a zase ven, u ucha měli telefony a pořád něco řešili. Procházeli kolem obchodů a stánků s občerstevními, jen se občas poohlédli a zase pokračovali ve své nudné cestě.
Mezi tím vším davem se procházela Rinu a v ruce svírala držadla invalidního vozíku na kterém seděla jeji o něco mladší kamarádka. Dlouhé hnědé vlasi jí splívali kolem ramen a modré oči jí kmitala z jedné strany na druhou jako byse nemohla vynadívat na všechyn ty obchody kolem ní.
"Rinu-chan spomal prosím" okřikovala Rinu, ale pořád se usmívala "prosím půjdeme tam do toho centra" ukazovala Rinu směr. Ta se jen zahleděla na obchod a vzhlédla k nebi. Na tvář jí spadla kapka vody nic jinýho mi nejspíš nezbyde pomyslela si a snažila se usmát na svou kamarádku "dobře Oki jak si přeješ"
Pomalu natočila vozík a vjela dveřmi do centra, kde jí silně ozářila světla.
Celé nákupní centrum žilo. Lidé si prohlížrli všelijaké oblečení, boty, knihy nebo seděli v kavárně a smáli se se svými příteli.
"Rinu půjdeme se prosím podívat......."
"samozřejmě" usmála se Rinu anižby nechala svojí kamarádku domluvit "Shinju Okima se chce jet kouknout na boty" začala se smát její kamarádka a celá nervozí se vrtěla na svém vozíku "tak teda jdedem" prohlásila Rinu a vydala se směrem k butyku.
Ani sama nepochopila jak dlouho objížděli všechny ty obchody s obuví, ale jako by jí pořád něco žralo ze vnitř "Rinu" vzbudila ji Shijnu z jejího přemítaní "a-ano děje se něco?" spanikařila Rinu a začala se kolem sebe v tu chvíli rozhlížet "heej Rinu já sem tady" zavolala na svou momentálně trochu mimo kamrádku. Ta se hned vzpamatovala a zehleděla se nani ni.
"kam by si chtěla jít ty" zeptala se Shinju a chytla Rinu za ruku "jen si řekni"
Rinu se jí zahleděla do blankytně modrýho očí, ale uhnula a upřela pohled někam směrem k fonátně, která stála uprostřed obchodu "tak dobře" usmála se Shinju a sama se rozjela k fontáně.
"Shijnu počkej na mě, dávej pozor!!" křičela Rinu a rozběhla se za ní.
Shinju přijela k fontáně a zvedla ruce vysoko nad sebe. Studená voda jí dopadala na dlaně a ona se smála "to je tak krásný Rinu, pojď sem taky, honem" křičela.
Rinu se svalila vedle ní na kraj fontány a zhluboka oddychovala "musíš-dávat-pozor-Shinju-kdyby-se-ti-něco stalo-neodpustila bych si-to" nemohla chytit dech.
"to je vpořádku Rinu nejsem až tak bezmocná, za to ty by sis měla dávat větší pozor" a se slovy šplíchla na Rinu trochu ledové vody. Rinu začala ječet a Shinju se hlasitě smála.
Lidé kolem nich procházeli a prohlíželi si je zvláštním pohledem, někdo občas už chtěl něco říct, ale když viděli Shinju a její vozík tak jen sklopili hlavu a pokračovali dál ve své cestě prázdným a nenaplněným životem.
Ale Rinu si toho všímala a nemohla si pomoct a zahleděla se na vozík kde seděla hihňající se Sinju, pak vyhlédla stropním oknem kde se na nebi slunci konečně podařilo prorazit si cestu skrz šedé mraky.
"Shinju" sklopila hlavu Rinu a ofina jí spadla do tváře. Shinju se v tu chvíli přestala smát a koukla na svou skleslou kamarádku "děj se něco Rinu-chan"
"já jen......" svou větu nedokončila a Shinjina ruka jí zakryla ústa "nechci se o tom bavit Rinu-chan, opravdu ne prosím" usmála se laskavým úsměvem a pomalu začal couvat se svým vozíkem.
"ááááu dávej bacha" zakřičel chlapecký hlas a odstrčil její vozík sranou "dávej bacha kam jedeš mrzáku" křičel vzekle na vyděšenou Shinju.
"co si to řekl" zareagovala Rinu a postavila se "zopakuj to"
"ať si dává bacha kam jede, když nemůže chodit tak by měla dřepjet na zadku někde v koutě" ječel chlapec, ale to už ho ruka Rinu držela pod krkem. Ani se nenadál a na tváři mu přistála její pěst, spadnul na zem a prohlížel si jí. Vypadalo to že ho každou chvíli nejspíš zabije "zopakuj to" zašeptala Rinu a šlápla mu na hrud "řekneš to ještě někdy zlámu ti kosti" pokračovala a přitlačila. V té chvíli bylo slyšet praskání kostí "ještě někdy si tohle dovolíš a zabiju tě" zakřičela a vrazila mu další pěstí.
Chlapec bolestně zakřičel.
To už, ale dorazila ochranka a odtrhla momentálně zuřící Rinu od zakrvaceného kluka. Ten jen ležel na zemi a svýral si křečovitě hruď "ty parchante jeden zas*anej" křičela Rinu a vzpouzela se ochrance jak jen mohla.
"Rinu, uklidni se prosím" volala na ní Shinju. Přijel k ochrance a chytla Rinu za ruce "prosím ukli dni se"
"nikdo ti už nesmí ublížit" řekla Rinu a z očí jí stékali pramínky slz "už nedovolím aby ti nekdo ublížil Shinju.....................


"Rinu-chan pojď mě ještě zhoupnout" volala Shinju na houpačce.
"už je pozdě měli by jsme jít domu Shinju" volala na ní Rinu sedící na klouzačce a vzhlížející na západ slunce "ještš jednou a půjdeme přísahám" smála se Shinju a volala na Rinu. Ta jen kývla a sjela z klouzačky.
Ještě se dlouho houpali a ani se neuvědomili kolik je už hodin do doby než se začali rozsvěcet pouliční lampy.
"Shinju honem musíme jít" zakřičela Rinu a chytla malou Shinju za ruku. Společně se pak rozběhli až k parku "musíme jít přes park"
"ale to máme zkázaní Rinu"
"je moc pozdě, musíme, jinak to nestihneme včas" odpovídal jí Rinu a rozběhla se se Shinju za zády přes park.
"Rinu už nemůžu počkej prosím" křičela Shinju a sotva popadala dech. Rinu zastavila "nemůžeme se zdržovat, musíme...." svou větu nedokončila a zhaleděla se na vystrašenou Shinju, která začal pomalu couvat "Shinju" znepokojila se Rinu. Nakonec se otočila a za ní stál černý pes. Byl veliký a podivně páchnul sýrou, byl to "démon" zsšeptal Rinu.
"Shinju utíkej" zakřičela Rinu a rozběhla se k vyděšené Shinju, ale pes byl rychlejší probíhl kolem ní a chytil malou Shinju za nohy a začal jí vláčet po zemi "Shinju!!" křičela Rinu a skočila psovi po krku, ale pes se začal bránit. Shinju se začala na chodníku smíkat v křečít a křičela bolestí, její nohy jakoby se pálili.
Pes se sebou zmítal s Rinu na zádech až jí nakonec svalil a rozeběhnul se znova proti její kamarádce.
"Přstáááň" zakřičela Rinu a kolem ní se objevili modré plamený, rozeběhla se a znova bez jekéhokoli starchu skočila po psovi, který okamžitě vzplanul "plameny boha--plamený boha" slyšela Rinu ale nepouštěla se ho. Pes se nakonec proměnil v popel , který výtr unesl černou nocí.
Rinu nakonec padla vysílena k zemi, ještě naposled natáhla ruku k Shinju který byla v bezvědomí a "Rinu!" slyšela křik, ale pak omdlela vyčerpáním a modré plamený zmizeli stejně jako když se oběvili.


"co sis myslela že děláš" křičel Itomi a přecházel z jedné strany na druhou "vždiť si toho kluka mohla zabít"
Rinu jen seděla se svěšenou hlavou na židli a koukala do země. Itomiho slova jako kdyby nevnímala "posloucháš mě!" zakřičel Itomi a prásknul knížkou, kterou držel v ruce do stolu. Rinu se na něj podívala svým chladným pohledem "kdybych ho zabyla měl by si odemě pokoj nemyslíš" odpověděla klidně, ale to jí přístala facka na obličeji "co si to dovoluješ" křičel Itomi jako smyslu zbavený, ale Rinu nijak nereagovala "kdybych toho kluka zabila, zbavila bych tenhle svět skutečného démona" její slova doháněla Itomiho ještě k větší zuřivosti.
"měsíc neopustíě tohle opatstív je ti to jasný, budeš sedět u sebe v pokoji a přemýšlet o tom co jsi dneska udělala" poručil Itomi a gestem ruky jí naznačil odchod.
Rinu se zvedla a nakonec se zstavila u dveří "nikdo už neublíží Shinju tak jako sem jí ublížila já" zakřičela a práskla za sebou dveřmi.
Noc byla klidná jakoby se nic ten den nestalo.
Rinu jako obvykle seděla na střeše a prohlížela si fotografii svých bratru jak se asi mají ptala se sama sebe a vzhlížela k měsící kéž bych je mohl vidět.....................

Vzpomínky

11. května 2012 v 23:50 | Yuri
Malá černovlasá dívenka se krčila v koutě svého pokoje, v očích měla zoufalost a vypadalo to, že každou chvíli vykřikne. Naproti ní stála vysoká mužská postava, v ruce držela flašku a podivně se usmívala "pojď Kasumi půjdeš s tatínkem" zasmál se a natáhl se po malé dívence. Ta se jen s hrůzou víc přitiskla ke zdi a nesouhlasně kroutila hlavou.
Ze dveří vykoukla jaká si žena, černé vlasy měla nakrátko střižené a stejně jako dívenky otec se usmívala "Kasumi poslouchej otce nebo zůstaneš bez večeře" a nemotorně se zase s touto výhružkou vytratila z pokoje.
Otec se zase natáhl po Kasumi, ale to se rozlítli dveře z druhé strany pokoje a dovnitř vešel o něco starší chlapec se stejně černými vlasy jako dívenčina matka "nech jí bejt!" zakřičel chlapec na vysokého muže, který se jen ušklíbnul a dál se snažil zmocnit vyplašené Kasumi.
Chlapec zatnul pěsti a rozběhl se k muži. Vší silou, kterou měl, do něj strčil.
Muž se jen zakolíbal a upadnul na zem, ale hned na to vstal a chytl chlapce za mikinu "co si to dovoluješ ty zmetku" křičel, ale chlapec ho nevnímal, stále sledoval vyplašenou dívenku "uteč Kasumi, zavři se u mě v pokoji" mluvil stále s klidným hlasem a ukázal rukou směrem k tmavému pokoji na druhé straně místnosti.
Dívka se slzami v očích jen bezmocně kývla, rozběhla se směrem ke dveřím, ještě než zabouchla viděla, otce jak dal chlapci facku a ten slítnul na zem.
"Tadashi co jsem ti o tomhle říkal"
"nic jí dělat nebudete" křičel chlapec a zadíval se směrem k pootevřeným dveřím "di spát Kasumi" usmála se…………..



"Tadashi!" zakřičela jsem.
Posadila jsem se na postel a rozhlídla po místnosti, z čela mi stékali kapičky potu a polévalo mne šílené hork. Nenávidím tyhle ty sny, vzpomínky, neustále otázky na to co bylo, bude a hlavně co je teď.
Zabořila jsem hlavu do dlaní a nakonec si projela, momentálně rozcuchané vlasy.
Ani jsem si to neuvědomila, ale srdce mi ještě stále hlasitě bušilo a po tváři mi stékala slaná slza. Lehce jsem se jí dotkla prstem, ucítila jsme to teplo, které vyzařovala, i když ho nikdo jiný necítil, byla to horkost lásky k mému bratrovy, který by mě jakoby stále víc opouštěla.
Klesla jsem hlavou na polštář a zadívala se do tmy, oknem mi lehce proudil studený noční chlad, cítila jsem, jak se mě lehce dotýkal na prstech u nohou, které jsme měla odkryté.
Jakoby ten noční vítr věděl, co mě trápí, jakoby cítil tu temnotu, která mi seděla na duši a nechtěla se mě pustit, ale i tak jak by mi i ten obyčejný noční vítr mohl pomoct.
S touto myšlenkou se mi podařilo znova usnout, naštěstí se mi již o bratrovi nezdálo. Popravdě už se mi nezdálo nic, jenom černá tma co mě spolkla a pustila mě až s prvními paprsky slunce, které zalili můj pokoj.
"Kasumi…" otevřeli se pomalu dveře a dovnitř nahlédla Hanako.
Konečně to vypadalo, že se vyspala, ale stále měla zarudlé oči od věčných slz "ano" odpověděla jsme tiše.
"jen jsem se chtěla přesvědčit, jestli jsi v pořádku"
"mmm…dobře, jsem" kývla jsme a zívla si, byla jsem šíleně unavená ani nevím z čeho, ale je to snad poprvé co jsem se aspoň takhle vyspala.
Doma by to ani nešlo, někde se krčit v koutě bratrova pokoje, ještě štěstí že mi tenkrát svěřil klíč. Ráno jsou rodiče vždycky, jako bych byla neviditelná, ale jak večer začnou pít, musíte utíkat co nejdál….
"Kasumi nemáš hlad?" vyrušila mě Hanako z mého přemítání.
"ani ne děkuji" odpověděla jsme jí. Jen se usmála a zavřela dveře do pokoje. Znova se kolem mě rozhostila tma, tak tichá klidná jako ta smrt co se kolem vás plíží tiše a nehybně……………..


Rozloučení

7. května 2012 v 21:40 | Yuri
Proč si mě opustil Tadashi ptala jsem se neustále sama sebe.
Moje černé oči se nemohly odtrhnout od dřevěné rakve, která zajížděla hluboko do země, už ani slzy jsem nemohla déle potlačit a začali stékat po tak už mokré tváři od deště.
Rozhlížela jsem se kolem sebe, bylo tu docela dost lidí, ale rodiče jsem neviděla, nejspíš zůstali zalezlí doma s kocovinou, ale jsme ráda, že nepřišli ještě by Tadashimu dělali ostudu.
Byla to dlouhá doba, co jsi mi sliboval, že mě od nich odvedeš, tak moc jsme se těšila, až přijedeš na mé sedmnácté narozeniny a dovedeš mě od nich a že už budeme spolu napořád, ale teď mi už nic nezbylo jenom to mokré černé sako, co jsi mi posílal k narozeninám, to černé sako které teď mám na sobě a které mi tě pořád tak připomíná ach Tadashi proč jsi svůj slib nesplnil.
Ani jsem si neuvědomila, že jsem na hřbitově zůstala sama, už tam nikdo nebyl.
Deštníky se vzdalovaly směrem ke svým autům nebo se ještě odebrali do kostela, já jsem zůstala, zůstala jsem v dešti, který zakrýval můj smutek, se smrtí mého bratra jsem všechno ztratila, jako kdybych přišla o kus mě, o kus toho lepší ve mně.
Najednou mi někdo položila ruku na rameno a zakryl mě deštníkem "Kasumi je mi to líto" odpověděl mužský hlas, ve kterém byl slyšet smutek, hned jsme ho poznala, byl to Kazushi Kano, oddaný přítel mého bratra, byla jsem ráda, že přišel, trávila jsem s ním a s bratrem velké množství času, byl jako můj druhý bratr, ale bych pravdu řekla tak Tadashiho nemůže nahradit nikdo.
"Pojď Kasumi odvezu tě domů" naznačil gestem ruky, ale nevzdaloval se ode mě "nechci jít domů" odvětila jsem znechuceně a se sklopenou hlavou jsem se pomalými kroky přiblížila k bratrovu hrobu, když jsem byla u náhrobní desky, klekla jsme si a rukama sem sevřela kolena a nehybně jsme sledovala jeho usmívající se fotografii, která byla připevněna u krátké věty, nezapomeneme na tebe Tadashi, jak to sem jen mohli dát, pominou týdny a měsíce a nikdo si už na mého bratra ani nevzpomene.
"Můžeš dnes zůstat u Hanako" zavolal na mě Kazushi a já slyšela, jak zaklapnul mobil.
"U Hanako" odvětila jsem a zadívala se na něj.
Kazushi se jen usmál a přikývnul.
Zůstat u Hanako se mi zdá mnohem lepší, než zůstat přes noc na hřbitově usoudila jsme a opětoval jsem mu kynutím hlavy svůj souhlas.
Když jsem nastupovala do jeho černého BMW, ještě naposledy jsem se ohlédla v černém dešti po bratrově hrobě a s nepatrným úsměvem jsem mu dala mé sbohem.
Celou cestu k Hanako jsem už s Kazashim nepromluvila, bylo vidět, že i on je bratrovou smrtí zaražen i když vždy býval, jak tvrdil bratr velice ukecaný.
Zastavili jsme přímo před domem Hanako, která už čekala u dveří, její hnědé vlasy jí splývaly kolem ramen a v zarudlých očích jí bylo pořád vidět, že dlouhé noci nespala.
Hanako Isuma přítelkyně mého bratra mě přivítala jako vždy s vlivným a milý úsměvem, objala mě a náznakem ruky mě pozvala dál, ještě než jsem vešla do prostorného obývacího pokoje, jsem se otočila.
"Děkuji Hanako doufám, že tě tím nijak neobtěžuje" zaslechla jsme Kazushiho "to je v pořádku nemůžeme jí teď posílat domů po tom všem" odpověděla Hanako a rozloučila se s Kazushim, následně mě pak zavedla do pokoje pro návštěvníky a nabídla mi, že udělá večeři.
Hanako vždy uměla skvěle vařit, proto jsem neodmítla, ale ještě jsme jí musela o něco poprosit "Hanako?" zavolal jsem na ni spěšně, otočila se "copa?"
"nemohla by, jsi mi půjčit nějaké suché věci, nic tu sebou nemám" zeptal jsem se a sklopila hlavu "ale samozřejmě" usmála se Hanako a zmizela, za chvíli byla zpět s ručníkem a suchými věcmi.
Nakonec se mi ten večer zdál být mnohem lepší než jakýkoli jiný strávený ve společnosti mích věčně opilých rodičů.
Ještě než jsem zavřela mé unavené oči, koukla jsem se ven z okna a vzpomínala na bratra.
Proč jsi mě jen opustil Tadashi aniž by, jsi mě vzal sebou.


Negai no Kibo

7. května 2012 v 20:37 | Yuri

Kasumi Akiyo, mladá dívka, která toužebně čeká na své sedmnácté narozeniny, aby mohla opustit svou alkoholickou a tolik nenáviděnou rodinu.
Ale po smrti jejího staršího, úspěšného bratra se jí změní život a Kasumi se uzavírá do sebe.
Při neočekávaném doručení poslední závěti jejího bratra si na jeho žádost plní aspoň část svého snu a odchází do Tokia, kde je za pomoci bratrova přítele přihlášena na střední školu umění, ale kvůli nepříznivým situacím a podmínkám které se jí naskytly, může zvládat pouze noční a část denní výuky.
Při svém pobytu na koleji poznává nové lidi, kterým nevěnuje příliš pozornosti a soustřeďuje se hlavně na svou výuku, ale zdá se, že se najde někdo kdo jí ano…………

GALERIE KASUMI AKIYO



Rinukio child

2. května 2012 v 20:25 | Yuri |  Ao no exorcist
"Jaké je to být obyčejní díte, které si hraje venku, všemu se směje, pláče v náručí rodičů a má spousty přátel? Chtěla jsem to vždy zažít, ale všichni se mě jako dítěte stranili, kvůli mé výbušné náladě, snažila jsem se to potlačovat jak jen to šlo se strýcem jsem měla tvrdé tréniky, ale stále sme to neměla vždy pod kontrolou"
, ale